Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

z rozhovoru, který jsem pro přítomné číslo Tvaru vedl s autorkou „románové kroniky“ Šikmý kostel Karin Lednickou, se mi pravidelně vrací jedna otázka: jak se stane, že ze zemského povrchu zmizí celé město, aniž by to nějak zásadně proniklo do horizontu vnímání tohoto společenství? O jak skandálně obrovské ráně je řeč, jsem pochopil, až když jsem si na své téma sáhnul vlastníma rukama: jednoho červnového odpoledne jsme s respondentkou procházeli místa, kde stará Karvinná stála. Nezbylo z ní – vedle titulního „šikmého kostela“ sv. Petra z Alkantary – skutečně nic. Nápadně rovná planýrka po odstřeleném neorenesančním kostele svatého Jindřicha, který prý pojal až 4 000 účastníků bohoslužeb. Asfaltované cesty kopírující síť někdejších ulic, jejichž okraje si už bere zpět divoká příroda, džungle z náletových dřevin, charakteristické siluety těžních věží na obzoru, do dálky se vinoucí potrubí nejasného účelu a dráty vysokého napětí. Tu a tam betonový pilíř nebo skruž. Pozorné oko najde stopy někdejšího osídlení: zplanělé rybízové keře, zbytky zdiva. Anebo artefakty data zcela nedávného: hornickou přilbu, rozpadlé tělíčko mrkací panenky se zavřenýma očima. Pro kluka z východních Čech, jehož povědomí o zdejším kraji se ještě omezovalo víceméně jen na rudě natřené fantazie o „ocelovém srdci republiky“, které stavělo na mytologii minulého režimu, na kultu dělnictva a fyzické práce a sociálních baladách Petra Bezruče, kterého komunistický výklad dějin vzal s radostí do služby, to nebyla jen průprava k rozhovoru. To byla iniciace.

Mlčení o zániku města ústrojně srůstá s mlčením o skutečném životě místa – s tím, které si s sebou nesou kluci a holky z východních i jiných oblastí Čech i Moravy: mimo zmíněné mytologie nevíme nic. Mlčení je, stejně jako psaní, diskursivní praxe; mlčí se o tom, co narušuje integritu hlavního narativu. Kolektivní amnézie je stejně významná jako kolektivní paměť. Paradoxně však můžeme mluvit i o pozitivních důsledcích: právě díky dlouhému mlčení jsme si z Karvinska neudělali projekční plochu a odkladiště traumat, která tam sama od sebe ani nejsou, a literární krajinu – vedle více či méně poctivého hledačství – nekontaminovali efektním plkáním, které na paměti míst parazituje, jako se to stalo (a stále děje) Sudetům.

Pavel Janoušek v recenzi na třetí díl Šikmého kostela (s. 3 a 20) nabízí myšlenku, že trilogie konstruuje koncept lokální komunity – zde velmi zjednodušeně řečeno – na způsob Holečkových Našich. Nedá nám žádnou velkou námahu domyslet, že každé „naši“ k sobě potřebuje své „cizí“; a tady zrovna je dělicí linie dost zřetelná. V rozhovoru mluví Karin Lednická o nezájmu či přímo přezíravosti (zejména) centra vůči periferii a o resentimentu, který na tomto základě vyrůstá ze zdejší půdy a v konečném důsledku škodí i jí. Tohle jsou také naši „oni“, naši „jiní“. Není to tak dávno, co se opět vrátilo do veřejné debaty téma českého kolonialismu; tentokrát byla autorkou výroku o nutnosti reflektovat metamorfózy koloniálního myšlení (také) v mentálním obzoru střední Evropy ředitelka Národní galerie Alicja Knast a samozřejmě za to od obvyklých podezřelých schytala strašnou bídu: copak my jsme někdy měli nějaké kolonie? Inu, neměli; ale Alicja Knast mluvila trochu o něčem jiném než o tom, že československá vlajka nakonec nad žádnou africkou či jinou zemí nezavlála: o tom, že stereotypy a myšlenkové vzorce založené na „orientalizaci“ odlišného v nás spočívají možná hlouběji, než si myslíme.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, taktilní čtení.