V té knížce jsem přál Rusku dobrotivého cára Puťkina, ve skutečnosti však v Kremlu u dlouhatánského stolu sedí krvelačná obluda se Sovětským svazem v hlavě.

Ale pochopitelně žiju ve všech těch časech, ale ten čtveročas, čtvrtý čas vstoupení do té řeky psaním, to je fantastické.

Svět mi není lhostejný, současnost mi není lhostejná. A protože mi není lhostejná, tak se k ní chci nějakým způsobem vyjádřit. V tomhle ohledu jsem určitě angažovaný autor.

Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.

Inspirativních textů je v knize mnoho, převažují nad příspěvky slabšími, zbytnými, narychlo spíchnutými – a na každém čtenáři je, aby si objevil své favority.