Rakouský spisovatel tedy uměl svůj myšlenkově závažný román rovněž humorně odlehčit. Byl mistrem jazyka, jeho výstižné postřehy nejednou tíhnou k aforismu a paradoxu.

V mnohde pozoruhodných pasážích se mluví o poezii z hledisek, jež jen stěží docházela vzájemného přijetí, ale mohla být pochopena, jak o tom svědčí i Králova editorská role u Žalmů nebo Divišův doslov ke Královu Prázdnu světa. Zatímco Diviš v poezii bojuje tezí, Král pozorností ke skutečnosti.

Vzhledem k tomu, ve kterém nakladatelství próza vyšla, je pak zajímavé, že si autor výslovně pohrává rovněž s motivem dybbuka. Čili duše, která se zmocní těla jiného člověka. A to vše je vloženo do kontextu, který je pro autorovu výpověď zásadní, totiž do tematizace toho, nakolik je náš současný život formován médii masové komunikace.

Psát. Nebylo snad nic tak důležitého v jeho životě. Psát, aby se nic z toho, co zažil, neztratilo. Psát, aby mu ostatní uvěřili. Psát, „Protože to je jediný, co má cenu. […] Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy“.

Anja Portin vypráví zimní příběh o neutěšené osamělosti, který postupně košatí a rozkvétá jako Amandiny jabloně, nabírá na síle a graduje při velké vánoční hostině Zapomenutých. Je to příběh dětí, které zoufale touží po pozornosti. Je to příběh rodičů, kteří se nedokážou, nemohou nebo nechtějí o své děti starat.

I díky onomu prolínání různých sfér, ve kterých se pohyboval, zachycuje Karel Hrubý spíš svět, v němž lidé řeší vlastní dilemata a strasti, místo aby se výrazněji uchyloval k dějinným zobecňováním.