Ač jde o téma náročné a v literatuře pro děti nezvyklé, dá se druhý Jeffersonův příběh bez zaváhání zařadit i do kategorie humoristického románu. Podprahovou rovinou jemňoučké komiky je samozřejmě představa zvířat žijících lidské životy. Společnost mnoha různých tváří, tvarů a velikostí udržuje bez přestání čtenářskou pozornost, podněcuje zvědavost a představivost, s níž se těšíme na aktéry každého dalšího obrazu a konverzace.

To všechno jsou však jen dílčí výtky vůči jinak velmi solidnímu celku. Ačkoli jednotlivé texty občas pokulhávají v řekněme literárním vyjádření, v úhrnu Strouhalova poezie čtenářům nabízí dostatek impulzů k tomu, aby viděné nazřeli z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy, v níž Strouhalovo citlivé hodnocení situací dává dobrý smysl.

Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.“

Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…

Protože literatura má smysl, jenom když klade otázky i překážky, když vyžaduje nasazení čtenáře a lze s ní vést dialog.

Leckteré příhody a příběhy z knihy se však udály i v autorčině vlasti, a čím jsou časově vzdálenější, tím se zdají být přesvědčivější.