Rubriky
Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.
Závěr Leppinova života byl neradostný – zemřel krátce před koncem války, a ač vždy oddaný masarykovské republice, byl nakonec vzhledem ke své národnosti vnímán jako nepřítel. Jeho knihovna je zničena, manželka odsunuta do Německa, kde záhy též umírá. Jeho dílo je v bývalé vlasti bezmála zapomenuto.
Jestliže jsem se v úvodu snažil popsat, co by se s tu větší, tu s menší jistotou dalo očekávat od mladého ostravského básníka, ptám se nyní, zda tuto představu Jakub Pergler (1999) nějak přesahuje. Odpovídám, že ano –
v několika případech. Například v básni na straně 25 se autorovi podařilo dobře snoubit obraznost, symboliku i zvukomalbu…
Bez ohledu na názor, který můžeme na Hanu mít, nelze románu upřít kompaktnost, ucelenost a vyzrálost, takže si můžeme odpustit hledání originálního balicího papíru, do kterého by se nějak pěkně schoval kriticko-povzbudivý recenzní povzdech – bude to dobré, až se autor vypíše, počkejme si na druhý titul.
Psát. Nebylo snad nic tak důležitého v jeho životě. Psát, aby se nic z toho, co zažil, neztratilo. Psát, aby mu ostatní uvěřili. Psát, „Protože to je jediný, co má cenu. […] Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy“.
Anja Portin vypráví zimní příběh o neutěšené osamělosti, který postupně košatí a rozkvétá jako Amandiny jabloně, nabírá na síle a graduje při velké vánoční hostině Zapomenutých. Je to příběh dětí, které zoufale touží po pozornosti. Je to příběh rodičů, kteří se nedokážou, nemohou nebo nechtějí o své děti starat.
I díky onomu prolínání různých sfér, ve kterých se pohyboval, zachycuje Karel Hrubý spíš svět, v němž lidé řeší vlastní dilemata a strasti, místo aby se výrazněji uchyloval k dějinným zobecňováním.
Poněkud přeháněje by se zato dalo povědět, že balkánští či vojvodinští vesničané (povýtce mladšího věku), jejichž přirozené životní peklo tu spisovatel neúprosně a zároveň s porozuměním zpodobuje i se sebemrskačským úsilím ho reflektovat, vnímají svůj život jen od pasu dolů a také ho žijí jen od pasu dolů.
Básník pojmenovává nás, to, co v nás je a z čeho jsme ulití, aby se ukázalo, že není jen zlo a dobro, ale že jde hlavně o míru věcí.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
