Tvorba Chimamandy Ngozi Adichieové bývá řazena ke špičce současné africké prózy. České vydání povídkového souboru Co ti svírá hrdlo její vypravěčský talent stvrzuje.

Občasné přidání slova, jeho proměna, vypuštění verše nebo rozložení na dva, srovnáváme-li si rozdíly mezi vydáním knižním a časopiseckým, dobře ilustrují, jak si Šustková neustále naslouchá. Jak text tká z „vlastní vnitřní řeči“ (M. M. Bachtin) a pomocí toho, čemu Octavio Paz říkával „básnická věta“.

Antikomunistické manifesty nejsou obecným popisem západního antikomunismu třicátých až padesátých let minulého století, ale spíše selektivní studií o čtyřech knihách, které spolu zdánlivě nesouvisejí, avšak všechny tematizují otřesné podmínky v Sovětském svazu a vliv na západní společnost.

Závěrem zbývá, jak se kdysi říkalo, „vyšetřit“ poměr Ewalda Murrera a Ivana Wernische. Příbuzenský vztah obou básníků je obecně známý, ale nikdo z nich se možným literárním ovlivněním příliš nezabývá, ačkoli v jedné básni Murrer říká, „že není na světě nic těžšího, / než býti synem velkého člověka…“ (Noční četba, s. 96)