Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí.

Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.

Smích ve tmě mi připravil mimořádný, místy až strhující čtenářský zážitek plynoucí z dramatického spádu jednotlivých situací, jimž současně nechybí drásavá niterná esence.

V redakčním doslovu se připomíná i další epizoda, spjatá s „normalizačním“ údobím naší literární kultury. Jde o to, že básník a prozaik Tomáš Řezáč, syn Emy a Václava Řezáčových, píšící pod mnoha pseudonymy, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kam byl zjevně vyslán jako agent československé Státní bezpečnosti a zřejmě i agent sovětské KGB.

Ve všem to burácení boje s mimozemšťany a přestřelkách plných nepřímých a přímých odkazů na klasiku, jako jsou Hvězdné války, Hunger Games, Harry Potter nebo Tři mušketýři, máme díky Jásínovým a Rosiným úvahám čas i na spoustu dalších témat. Z mnoha vybírám dvě, která mě zvlášť zasáhla. Je možné ublížit, nebo dokonce zabít slovem, potažmo gramatikou?