Závěr Leppinova života byl neradostný – zemřel krátce před koncem války, a ač vždy oddaný masarykovské republice, byl nakonec vzhledem ke své národnosti vnímán jako nepřítel. Jeho knihovna je zničena, manželka odsunuta do Německa, kde záhy též umírá. Jeho dílo je v bývalé vlasti bezmála zapomenuto.

Jestliže jsem se v úvodu snažil popsat, co by se s tu větší, tu s menší jistotou dalo očekávat od mladého ostravského básníka, ptám se nyní, zda tuto představu Jakub Pergler (1999) nějak přesahuje. Odpovídám, že ano –
v několika případech. Například v básni na straně 25 se autorovi podařilo dobře snoubit obraznost, symboliku i zvukomalbu…

Bez ohledu na názor, který můžeme na Hanu mít, nelze románu upřít kompaktnost, ucelenost a vyzrálost, takže si můžeme odpustit hledání originálního balicího papíru, do kterého by se nějak pěkně schoval kriticko-povzbudivý recenzní povzdech – bude to dobré, až se autor vypíše, počkejme si na druhý titul.

Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála, „jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit“