Houby nefungují v symbióze jen s rostlinami, mají toho dokonce víc společného s živočichy, píše Sheldrake, a lidé na ně spoléhají déle, než jsou na světě v podobě druhu homo sapiens. Což se projeví i v závěrečné kapitole, kterou si Sheldrake vyhradil pro své oblíbené kvasinky. Z jistého úhlu pohledu to byly právě kvasinky, které si nás ochočily během neolitické revoluce (role piva a jeho vliv na domestikaci zvířat je mezi historiky dobře známa).

Někdy nám jen naše lenost nedovoluje vidět a pochopit. Chceme všechno hned: spatřit, vyhodnotit a běžet dál, škatulkovat a dělit na: okamžitě srozumitelné = vhodné pro děti, vs. vyžadující ponoření se, zastavení zběsilého smýkání očima z místa na místo = pro děti nevhodné. Ale není to náhodou jinak?

Společnost tedy patří a slouží spektáklu stejnou měrou, jakou spektákl patří a slouží společnosti. Příběhy, které si vyprávíme, už nefungují jako „laboratoř možného“, nýbrž jako spektakulární laboratoř toho jediného, co je možné – tedy spektáklu. Zároveň se zdá, že spektákl je i dokonale flexibilní: snadno do sebe inkorporuje momenty individuální nespokojenosti se systémem, přičemž zajistí, že veškeré naše revolty a vzbouření míří vždy proti iluzi, nikoliv proti podstatě problémů.

I volný verš, přijde mi občas, postrádá kýženou nevyhnutelnost, kratší báseň zase jedinečnost utkvění, když už ne punc smrštění (cimcum). Ale ať je tomu jakkoliv – jak známo a jak máme s Rilkem v sobě – „verše jsou zkušenosti“. Nejen autorské…

Přestože je střet těchto dvou rozdílných pohledů na morálku a na smysl života nesmírně zajímavý, je rozehrán příliš povrchně, na příliš malé ploše. A nevnáší do literatury nic, co bychom v ní nenašli už před sto padesáti lety.

Naopak dominantou výboru jsou básně o vztahu k Bohu. Ale jak už bylo řečeno, básnířka by neobstála, pokud by byla její poezie pedanticky hodnocena náboženskými kritérii. Nacházíme tu duchovno vpravdě vesmírné a zároveň nesmírně člověčí. Jistě, některé biblické obrazy můžeme chápat jako symboliku. Ale i symboly si vybíráme podle stavu své duše.

Barvy napomáhají v orientaci čtenáři i předčítajícímu. Osobně mám za to, že by Blbá Vendula měla být hlavně předčítána. Je určena k diskusi – je návnadou, popíchnutím, impulzem. Každý totiž nějakou blbou Vendulu zná.

Básník pojmenovává nás, to, co v nás je a z čeho jsme ulití, aby se ukázalo, že není jen zlo a dobro, ale že jde hlavně o míru věcí.