Houby nefungují v symbióze jen s rostlinami, mají toho dokonce víc společného s živočichy, píše Sheldrake, a lidé na ně spoléhají déle, než jsou na světě v podobě druhu homo sapiens. Což se projeví i v závěrečné kapitole, kterou si Sheldrake vyhradil pro své oblíbené kvasinky. Z jistého úhlu pohledu to byly právě kvasinky, které si nás ochočily během neolitické revoluce (role piva a jeho vliv na domestikaci zvířat je mezi historiky dobře známa).

Někdy nám jen naše lenost nedovoluje vidět a pochopit. Chceme všechno hned: spatřit, vyhodnotit a běžet dál, škatulkovat a dělit na: okamžitě srozumitelné = vhodné pro děti, vs. vyžadující ponoření se, zastavení zběsilého smýkání očima z místa na místo = pro děti nevhodné. Ale není to náhodou jinak?

Společnost tedy patří a slouží spektáklu stejnou měrou, jakou spektákl patří a slouží společnosti. Příběhy, které si vyprávíme, už nefungují jako „laboratoř možného“, nýbrž jako spektakulární laboratoř toho jediného, co je možné – tedy spektáklu. Zároveň se zdá, že spektákl je i dokonale flexibilní: snadno do sebe inkorporuje momenty individuální nespokojenosti se systémem, přičemž zajistí, že veškeré naše revolty a vzbouření míří vždy proti iluzi, nikoliv proti podstatě problémů.

I volný verš, přijde mi občas, postrádá kýženou nevyhnutelnost, kratší báseň zase jedinečnost utkvění, když už ne punc smrštění (cimcum). Ale ať je tomu jakkoliv – jak známo a jak máme s Rilkem v sobě – „verše jsou zkušenosti“. Nejen autorské…

Soudobou společnost shledává vypravěč jako hrubou a kořeny tohoto stavu odhaluje právě v devadesátých letech, kdy se ziskuchtivost stala hlavním hnacím motorem.

Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.