Otázka je, co si s tím vším má čtenář počít. Klaun není próza interpretačně snadná – anebo je naopak snadná až příliš, záleží na tom, jak k ní přistoupíme, v každém případě je široké škále přístupů otevřená.

Vklad básnířky a lingvistky Olgy Stehlíkové je zejména v jejím napojení se na původní slovní vnímání, neohrožované dosud dospělostí, jástvím.

Ačkoli tato edice v úhrnu nepronáší nová stanoviska, její přínos spočívá v otázkách, jež čtenáři nepřímo klade. Mladý Gustav Meyrink je tu sice vykreslen v ne právě lichotivém světle – jako burzovní spekulant neovládající pravděpodobně ani základní ekonomická pravidla –, zároveň jej však lze díky Kolářovu textu lépe chápat a přiblížit se realitě jeho tehdejšího civilního života.

Rakouský spisovatel tedy uměl svůj myšlenkově závažný román rovněž humorně odlehčit. Byl mistrem jazyka, jeho výstižné postřehy nejednou tíhnou k aforismu a paradoxu.

Automatický text, jeden z bytostných projevů surrealistického hnuti, byl důležitý tvůrčí prvek, který Novákovi sloužil jako východisko, k němuž se znovu a znovu navracel po celou dobu své básnické i výtvarné dráhy.

Setkal se tam s obrazy Jacksona Pollocka a náhodně zachytil pořad rakouského rozhlasu, v němž se hovořilo o Vasarelyho výtvarné kombinatorice. Novák se ji vzápětí snažil převést do svého v té době nejvýraznějšího vyjadřovacího prostředku: řeči.

V Listech trávy dochází k minimu sémantických posunů, největším přínosem tohoto překladu je ale čtivost. Nejde přitom jen o posuny, které reflektují vývoj jazyka od posledního překladu.

Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…