V závěrečné třetí části Autobiografie chobotnice pak Vinciane Despret nechává skrze „experimentování s významy“ promlouvat samotnou chobotnici, přičemž se naplno noří do problematiky psaní, které už není pouze lidské. Psaní se stává záležitostí každé živé bytosti…

Na závěr si však Josef Kroutvor zvolil epitaf zaživa, který ho ctí: praví o sobě, že „stojí ve středu chaosu světa“ (s. 327). V nynějším přehlceném všehomíru si proto dokázal a dokáže zachovat duši.

Vásquezův román nabízí fascinující literární portrét rodinných vztahů i hlubokých politických a historických procesů, jež formovaly svět ve dvacátém století. Autor mistrně propojil osobní osudy s revolučními ideály a akcentoval skutečnost, že se minulost neodděluje od přítomnosti, čímž přináší aktuální reflexi, která rezonuje nadčasově a silně i v kontextu současných dějin.

Ač nejsem specialistou na horor a zvolil jsem knihu tak trochu naslepo a jako oddechovou četbu, byl jsem ve výsledku velmi mile překvapen. Jistě, český Stephen King se nezrodil, kvalitní autor hororu však bezpochyby ano.

Nizozemské literatury pro děti bych chtěla v češtině víc. Její nebojácný, ale nekonfliktní přístup k tématům národnostní i názorové plurality a empatické obrazy kulturně velmi pestrého světa jsou něčím, z čeho by český dětský čtenář jistě mohl profitovat. Těším se na další knihy Enne Koens. Moc se na ně těším.

Autorka však zjevně nemá v oblibě otevřené konce, nakonec se všechno nějak (aspoň nějak a aspoň prozatím) vyřeší, záhada ztraceného obrazu je rozluštěna, dojde k závěrečnému tvůrčímu vzmachu a nakonec se rozsekne i ta nedůstojná práce, i když se nesluší prozrazovat jak.

Onuferův překlad si je vědom zvláštností Eliotova jazyka a zachovává jeho specifičnost tak, aby text působil autenticky.

Kompromisem ovšem bude každý překlad, už jen proto, že není v možnostech žádného jazyka postihnout mnohovýznamovost, na níž se řada Eliotových veršů zakládá.