Výsledný efekt je však ještě překvapivější. Díky změněné perspektivě vnímání času získáváme odstup. Otázky po tom, kolik okamžiků se vejde do jediné chvíle nebo jak dlouhá je věčnost, se vynořují a zase mizí, neboť přestávají dávat smysl. Spolu s autorkou se ocitáme v bezčasí „pozorující nepřítomnosti“, bez pocitů, bez emocí, bez účasti a prakticky bez zaujetí.

Snad nebude od věci, pokud si knihu Vladimíra Papouška přečtou tací, kteří příští velikost naší literatury zahlédají v jejím mezinárodním věhlasu nebo ve ztvárňování tzv. velkých témat. A snad ji lze doporučit také potenciálním autorům.

Sotva se Salman Rushdie vymanil z prizmatu spisovatele, na něhož byla uvalena fatva, stal se spisovatelem, který přežil patnáct bodných ran jednoho náboženského fanatika. Rok poté byl obdařen Mírovou cenou německých knihkupců (říjen 2023), která mu byla udělena především za nezdolnost.

Expresivní jazyk, který zde provází veškerá líčení lidských i zvířecích tělesných pochodů, působí svou věc – je to slovní elektrošok, před kterým jako ovce buď couvneme, anebo se o něj zraníme. Ukazuje, jak brutálně všechno ve dnech určovaných životním rytmem a také tempem pohybu stáda doráží. Maso na maso.

Vizualizace vztahů mezi malířkou a portrétovanou osobou je uměleckou projekcí a stylizací mnoha vrstvených komponent, čímž se portréty či autoportréty stávají nositeli mnohočetných poselství.

Pochopila jsem (snad správně), že autoportrét je pro ni zrcadlo, které odráží to, co má před sebou, v tomto případě malíře, který před zrcadlem stojí a zhlíží se v něm, poznává se v něm, ale zároveň, a to je důležité, se do tohoto zrcadla dívá i autorka knihy a také se v něm odráží.

Autorka však zjevně nemá v oblibě otevřené konce, nakonec se všechno nějak (aspoň nějak a aspoň prozatím) vyřeší, záhada ztraceného obrazu je rozluštěna, dojde k závěrečnému tvůrčímu vzmachu a nakonec se rozsekne i ta nedůstojná práce, i když se nesluší prozrazovat jak.

Onuferův překlad si je vědom zvláštností Eliotova jazyka a zachovává jeho specifičnost tak, aby text působil autenticky.

Kompromisem ovšem bude každý překlad, už jen proto, že není v možnostech žádného jazyka postihnout mnohovýznamovost, na níž se řada Eliotových veršů zakládá.