Nemíním rozporovat autorský výběr, který je vždycky lehce napadnutelný, ani se příliš vyjadřovat ke kvalitě jednotlivých čísel, jež musí být zákonitě kolísavá. Závažnější už je to, že na většině povídek je příliš znát, že autoři pouze plnili zadání a Sudety v nich hrají jen roli vnějškové kulisy (tím ovšem nemyslím samotnou krajinu, ta je zejména v textech Michala Vrby a Jany Hajdové zachycena velmi poutavě).

Přestože se Kristerův příběh nakonec zhoupne na tu lepší stranu, navždy po něm zbydou jizvy – na těle i na duši. Zranění, která denně utrží ve škole i mimo ni mnoho dalších dětí.

Smích ve tmě mi připravil mimořádný, místy až strhující čtenářský zážitek plynoucí z dramatického spádu jednotlivých situací, jimž současně nechybí drásavá niterná esence.

V redakčním doslovu se připomíná i další epizoda, spjatá s „normalizačním“ údobím naší literární kultury. Jde o to, že básník a prozaik Tomáš Řezáč, syn Emy a Václava Řezáčových, píšící pod mnoha pseudonymy, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kam byl zjevně vyslán jako agent československé Státní bezpečnosti a zřejmě i agent sovětské KGB.

Ve všem to burácení boje s mimozemšťany a přestřelkách plných nepřímých a přímých odkazů na klasiku, jako jsou Hvězdné války, Hunger Games, Harry Potter nebo Tři mušketýři, máme díky Jásínovým a Rosiným úvahám čas i na spoustu dalších témat. Z mnoha vybírám dvě, která mě zvlášť zasáhla. Je možné ublížit, nebo dokonce zabít slovem, potažmo gramatikou?

List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity.

Síla této básnické sbírky je také v její skryté reflexivnosti, novinářská deskriptivnost není „autorsky komentována“ (vše je přítomno přímo v popisech samých) – je zpracovávána samotným médiem básně, totiž přesnou a nesmírně naléhavou obrazností, sugestivní vizualitou, senzualitou obecně, přitom za zachování podivuhodně věcného sdělení.