Macurova poslední sbírka potvrdila kvality jeho dvou předchozích a povznesla je na ještě vyšší úroveň komplexnějším propracováním tematické výstavby básní – přechody mezi jednotlivými verši jsou tu motivicky provázanější. Oceňuji, že tato poezie není ve svém vyznění jednostrunná. I v pesimističtějších textech autor umí nuancovat, a zmar tak bývá prosvětlen záblesky naděje.

Ondřej Macura se vrátil do české poezie a já tvrdím, že je to dobře. Nenápadná účinnost jeho citu je mezi současnými sbírkami autorek a autorů střední generace výjimečná. Potřebujeme více Macurů.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…

Otázka je, co si s tím vším má čtenář počít. Klaun není próza interpretačně snadná – anebo je naopak snadná až příliš, záleží na tom, jak k ní přistoupíme, v každém případě je široké škále přístupů otevřená.