Smích ve tmě mi připravil mimořádný, místy až strhující čtenářský zážitek plynoucí z dramatického spádu jednotlivých situací, jimž současně nechybí drásavá niterná esence.

V redakčním doslovu se připomíná i další epizoda, spjatá s „normalizačním“ údobím naší literární kultury. Jde o to, že básník a prozaik Tomáš Řezáč, syn Emy a Václava Řezáčových, píšící pod mnoha pseudonymy, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kam byl zjevně vyslán jako agent československé Státní bezpečnosti a zřejmě i agent sovětské KGB.

Ve všem to burácení boje s mimozemšťany a přestřelkách plných nepřímých a přímých odkazů na klasiku, jako jsou Hvězdné války, Hunger Games, Harry Potter nebo Tři mušketýři, máme díky Jásínovým a Rosiným úvahám čas i na spoustu dalších témat. Z mnoha vybírám dvě, která mě zvlášť zasáhla. Je možné ublížit, nebo dokonce zabít slovem, potažmo gramatikou?

Vizualizace vztahů mezi malířkou a portrétovanou osobou je uměleckou projekcí a stylizací mnoha vrstvených komponent, čímž se portréty či autoportréty stávají nositeli mnohočetných poselství.

Pochopila jsem (snad správně), že autoportrét je pro ni zrcadlo, které odráží to, co má před sebou, v tomto případě malíře, který před zrcadlem stojí a zhlíží se v něm, poznává se v něm, ale zároveň, a to je důležité, se do tohoto zrcadla dívá i autorka knihy a také se v něm odráží.

Autorka však zjevně nemá v oblibě otevřené konce, nakonec se všechno nějak (aspoň nějak a aspoň prozatím) vyřeší, záhada ztraceného obrazu je rozluštěna, dojde k závěrečnému tvůrčímu vzmachu a nakonec se rozsekne i ta nedůstojná práce, i když se nesluší prozrazovat jak.

Onuferův překlad si je vědom zvláštností Eliotova jazyka a zachovává jeho specifičnost tak, aby text působil autenticky.

Kompromisem ovšem bude každý překlad, už jen proto, že není v možnostech žádného jazyka postihnout mnohovýznamovost, na níž se řada Eliotových veršů zakládá.