Sarkastické motto, které si vepsal nad jednu báseň („Prosím vás, kdopak z nás / v mládí nepsal verše?“ – s. 70) se v Tumlířově případě nakonec naplnilo a po třicítce se tvorbou poezie již podle všeho nezabýval. Nad jeho nesporným talentem se pak na dlouhá léta zavřela voda, nejspíš i ta jím apostrofovaná „hořká voda poezie“. Jeho ediční připomenutí dokumentuje, že v české literatuře je stále co objevovat.

Výjimečnost celého cyklu pak dokládá i množství literárních ocenění, kterých se jednotlivým dílům dostalo, Babičku zařazenou na letošní longlist prozaické kategorie Magnesia Litery nevyjímaje. A stejně jako u předešlých titulů platí, že ačkoli obeznámenost s dalšími částmi této sugestivní rodinné mozaiky není na škodu, není třeba se obávat začít právě svazkem nejnovějším.

Nadměrná očekávání bývávají zklamána. V každém případě je však Sýkorník knižním svědectvím básnického přátelství i přes hranice mateřských jazyků a jistě i hnízdištěm a hájemstvím haiku, o nichž se rádo říkává, že přichází tak jednou do roka.

Zábranský totiž není intoš – on je víc, on je nadintelektuál, který z obrovského nadhledu provokativně sere na ty trapáky, co se s nimi každý den musí zahazovat po pražskejch kavárnách, i na politickou korektnost.