Uvedené básně pocházejí z pozdních, respektive posledních Nerudových sbírek Geografía infrucutosa (1972), Jardín del invierno (1973) a El mar y las campanas (1973). Ty se společně řadí mezi téměř třicet Nerudových knih, které nikdy nebyly přeloženy do češtiny na úkor opakovaně vydávaných angažovaných textů zejména z přelomu 40. a 50. let. Ze zastoupených básní se vynořují motivy a témata příznačná pro (nejen) pozdního Nerudu: vztah k Chile, jeho krajině a přírodě a zároveň stesk po domově, v tomto případě propojený s kontextem Francie, kde Neruda působil před svým posledním návratem do vlasti jako diplomat.

Na obloze je vidět jasný kůň.
A to není dobré.
A hejna ptáků,
která teď vylétají,
to nezvládnou,
protože jsou křehká.

Smažené velrybí prsty,
kojící z prsu nevědomosti,
nastává zvrat nezvratné zvracení do moře,
řekni, byls připraven?

… tady je člověk člověku vlkem.
Tady je vlk vlku člověkem.
Tady je člověk vlku vlkodlakem.
Vlkodlaku – já mu neucpu vlčí jámu ani zvlčilým ocasem…