Na stránkách pro uprchlice
jedna z žen píše jiným ženám, protože chápe,
že máme spoustu práce:
svět potřebuje oživení,
svět potřebuje korekci,
svět potřebuje sloupnout a přelakovat,
svět potřebuje předělat.

Jazyka bodák ostři, brus jeho měď!
Oči namiř!
Nastraž uši teď!
Slyš!
Hleď!
Aby ti duši náhle nepomačkali,
aby tvůj mozek nepřevrhli
– hej, tady!
Pozor!

Zabořil jsem ruce do medu a vznesl se
v holubích křídlech a nebezpečných jezech.
Ten odvěký pocit viny a chuť života.

Na jizvu obklad z jílu a bylin
zatímco mléko poteče do snu,
do nově stvořené tváře.
Na tělo když steče slza v okamžiku proměňování

ale teď k nám přišel Mariupol
tak blízko a hledí do oken
už nemůžeme říct
nevěděli jsme o tom
nevěděli jsme o tom
co se děje v sousedství
co se děje ve vedlejší místnosti
co se děje s námi
co se děje se mnou