Hovoří Pýthie je nejnovější česky vydaný komiks švédské autorky Liv Strömquist (1978), jedné z nejvýraznějších evropských autorek současného angažovaného a filosofického komiksu. Originál vyšel ve Švédsku v roce 2024 pod názvem Pythian pratar.

Už od svého debutu Hundra procent fett (Sto procent tuku) z roku 2005 si vystudovaná politoložka vybudovala pověst fenomenální autorky, která spojuje feministickou teorii, sociologii, popkulturu, psychoanalýzu, filosofii a ostrý satirický humor. V jejích knihách se běžně potkávají celebrity, filosofové, influenceři, psychoanalytici, antické postavy i instagramové trendy. Kritici často zdůrazňují, že vytvořila prakticky vlastní žánr – kombinaci eseje, akademické popularizace, společenské satiry a grafického románu.

V českém prostředí si získala výraznou čtenářskou základnu knihami Ovoce poznání, Nejrudější růže rozkvétá či Pocit prince Charlese. Díky schopnosti vysvětlovat komplikované společenské jevy skrze humor, ironii a kulturní odkazy bývá někdy označována za „intelektuální popovou hvězdu evropského komiksu“.

Od delfské věštírny k diktátu influencerů a koučů

Název titulu Hovoří Pýthie odkazuje k antické věštkyni Pýthii z Delf, která v řeckém světě představovala autoritu poskytující rady, proroctví a návody k životu. Strömquist motiv využívá jako metaforu současné společnosti posedlé radami od lifestyle celebrit, influencerů a samozvaných koučů, terapiemi, algoritmy, optimalizací života a nekonečným „pracováním na sobě“.

Kniha je koncipována jako manifest proti self-help příručkám, rozkrývající paradox současné společnosti, která je posedlá štěstím a zároveň čím dál úzkostnější. Autorka analyzuje průmysl osobního rozvoje, wellness kultury a internetových guruů a ptá se, proč dnešní člověk neustále hledá návody, jak být šťastnější, proč máme potřebu optimalizovat vlastní tělo, vztahy, sexualitu i emoce, proč se z pocitu štěstí stala téměř morální povinnost a proč i terapie a péče o sebe často přecházejí do nové formy sebedestrukce.

Titul pracuje s množstvím kulturních a historických referencí, mezi postavami vystupují prezident Ronald Reagan a jeho dvorní astrolog Carroll Righter, Meghan Markle, influencer manosféry Rollo Tomassi, středověcí světci (např. Kateřina ze Sieny), filosofové a sociologové jako Zygmunt Bauman nebo Hartmut Rosa.

Strömquist se nestaví do role cynické nihilistky. Pod vrstvou ironie je přítomna empatie vůči soudobému člověku, který se snaží v chaotickém světě najít smysl a oporu. Prokazuje mimořádnou inteligenci, rozhled a schopnost dávat věci do souvislostí i popularizovat komplexní filosofické a sociologické koncepty. Dokáže spojit vysokou intelektuální úroveň s popkulturní přístupností a velmi současnou zkušeností života v digitálním kapitalismu. Trefně pojmenovává zkušenost dnešní generace s permanentní sebekontrolou, tlakem na užívání si života a bytí šťastnými, únavou z neustálého „pracování na sobě“, terapeutickým „ezo“ jazykem pronikajícím do běžného života i proměnou emocí v produkt.

Motivační svačinka? Jak je libo…

Typickým znakem Strömquist je kombinace akademických citací, absurdního humoru, expresivní kresby, memů či historických anekdot. Jazyk knihy – i českého překladu – je výrazně hybridní a soudobý. Překlad Marie Voslářové se nesnaží o uhlazenou intelektuální esejistiku, ale zachovává memetickou, generačně proměnlivou dikci originálu. Vedle filosofických a sociologických pasáží pracuje s jazykem sociálních sítí, wellness influencerů i generačním slangem. V ilustracích je mnohdy záměrně ponechána původní angličtina („Just chilling“, „Creating memories with you“, „Enjoyed every bite“), která funguje jako přirozená součást dnešní digitální kultury.

Překlad používá anglicismy, vulgarismy i výrazy typické pro generaci Z (autorka sama patří ke generaci X): „chillovat“, „na pohodu“, „fckn“, „megazvláštní“, „vychází to šulnul“, „mejkuje sens“, aby udržel styl běžný pro dnešní internetovou, online komunikaci, kde se střídá akademický jazyk se slangem a principy sociálních sítí.

Autorka využívá metanarativní vstupy, v nichž přímo komentuje vlastní autorské rozhodování. Otevřeně například přiznává, že si mohla vybrat kohokoli, ale zvolila Rolla Tomassiho, protože ji „baví kreslit jeho vzorovaný šátek“, či Nicole LePeru, protože ji „baví kreslit její bohémské náhrdelníky“. Tím záměrně odlehčuje text a poukazuje na konstrukci díla.

Kresba je expresivně syrová: důležitější než estetická dokonalost je rytmus myšlenek, prolínání komunikačních oken, ironie a kontrastu. Číslování stran absentuje. Obálka, výrazná a ironická, predikuje styl titulu; kombinuje výraznou typografii a lehce provokativní estetiku (antická socha, plasty a banán v oceánu), která vtahuje do kritického a satirického tónu.

Kniha je uvozena youtuberskou reklamou na masážní přístroj na obličej, která paroduje jazyk influencerů, beauty marketingu a online self-care kultury a pracuje s typickými copywriterskými strategiemi: důrazem na rutinu, longevity, iluzi odbornosti i zdánlivě výhodnou nabídku produktu. Předesílá tak ústřední fokus: komercionalizaci krásy, zdraví a štěstí. Grafiky tvořící přechod k první kapitole (a ve finále knihu uzavírající) tuto tematiku dále rozvíjejí. Motiv měsíce (v závěru slunce), shlížejícího shůry na nejrůznější scenérie, osciluje v kontrastním zobrazení krásy (hlubina moře s rybím ocasem, klidné moře s lodí) a drsné reality (skládky, tuny odpadu – i z velkých, explicitně jmenovaných řetězců, anonymní města v mrakodrapové skyline) a vede k zamyšlení a reflexi.

Motiv banánu objevující se na obálce knihy i uvnitř je jedním z nejdůležitějších symbolů. Nabývá ironického, memetického a filosofického obsahu. Vychází z reálné události, popsané ve čtvrté kapitole, kdy Meghan Markle při návštěvě charity pro ženy v prostituci psala na banány ve svačinových balíčcích motivační hesla typu „Smile“, „Work hard“ či „You are enough“ a rozdávala je ženám jako povzbudivé vzkazy. Tento moment se stal mediálně velmi diskutovaným, neboť působil absurdně paternalisticky. Strömquist banán používá jako emblém současné wellness a self-help kultury, instantních životních rad, toxické pozitivity, instagramové spirituality a povrchní empatie. Svět hoří, lidé trpí, ale kultura osobního rozvoje, kdy „tolik lidí HROZNĚ RÁDO udílí RADY ostatním“, odpovídá nápisem na banánu!

Tento typ groteskního kontrastu je pro švédskou autorku typický; banán je výtvarně ideálním symbolem, neboť je okamžitě rozpoznatelný, směšný, asociuje tělo, konzumnost i sexualitu a zastupuje falešnou estetiku a reklamu na štěstí na sociálních sítích. V hlubší rovině se jedná o objekt rychle podléhající zkáze a destrukci, což souzní s ústředním tématem knihy: snahou společnosti tekuté modernity oddálit stáří a smrt.

Hédonistická askeze: Bavte se, je to rozkaz!

První kapitola knihy funguje jako kulturní esej v obrazové podobě, která skrze ironii, popkulturní odkazy i filosofické a psychoanalytické koncepty analyzuje imperativ štěstí, krásy a neustálého sebezdokonalování. Od populárně-naučné zkratky o astrologovi Carrollu Righterovi a jeho manýristických výstřelcích se text přesouvá k mottu dnešní doby: „be happy, look good“.

Kapitola tematizuje postmoderní ezoterická doporučení typu „denně si zapisovat věci, za které cítím vděčnost“, jejichž paradox spočívá v tom, že pokud člověk skutečně prožívá radost, úspěch a plnost života, pak tedy „proč se mám ZASTAVOVAT A PŘIPOMÍNAT SI, ABYCH BYLA ŠŤASTNÁ, jako by to byl nějaký debilní domácí úkol“. Autorka vysvětluje mrazivý pocit při scrollování sítí, kdy člověka napadá, že „NENÍ dost hezký a dost si neužívá“, skrze odkaz na psychoanalytičku Marthu Wolfenstein, jež hovoří ve svém díle o proměně americké kultury užívání si: od puritánských zákazů k dnešnímu apelu na permanentní zábavu. Oba extrémy jsou si paradoxně blízké: „Místo aby se člověk cítil provinile, že se BAVÍ MOC / … má nyní sklony cítit se provinile, že se NEBAVÍ DOST.“ Z užívání si se stala povinnost, a tak i volný čas připomíná zaměstnání a vyvolává pocit tlaku na výkon.

Strömquist trefně zachycuje dnešní obsesivní potřebu neustále něco podnikat, cestovat, organizovat zážitky tak, aby se „něco dělo“, jinak přichází pocit, že člověk o něco zásadního přichází, čímž může docházet i ke ztrátě sebeúcty. Kultura štěstí se propojuje s tržní ekonomikou, neboť se na obě ideologie váže průmysl vyžadující utrácení: kosmetický průmysl a „průmysl štěstí“ (koučové, wellness, self-care) se prakticky prolínají. Zkrášlující produkty jsou prezentovány jako sebepéče a péče o zdraví, zatímco metody „jak se cítit dobře“ (sport, diety, kvalitní stravování či prožitky) mají zároveň formovat tělo. Výsledkem je společensky vyžadovaná norma „muset se mít dobře“, aby člověk vůbec obstál v práci, mezi přáteli i ve společnosti. Toto zdánlivě legitimní univerzální usilování je však nebezpečné, protože paradoxně vede k novým zákazům a regulacím: diety, půsty, postmoderní omezování cukru, nutnost sportovat, pravidelně cvičit, neustále vypadat skvěle a nedávat najevo autentické emoce smutku či zklamání.

Právě zde Strömquist propojuje text s myšlenkami Slavoje Žižka a jeho konceptem hédonistického asketismu: lidé si organizují životy tak, aby se bavili, ale zároveň podléhají absolutní disciplíně, protože

REGULACE JE TOTALNÍ.

Výsledkem je

tendence dělat z příjemného života a štěstí racionální, výkonnostní zájem superega.

Kritika wellness kultury je jedním z nejsilnějších pilířů knihy. Strömquist dokládá – například skrze citace ze sociálních sítí –, že současná společnost proměnila zdravý životní styl v téměř totalitní systém pravidel. Máme správně spát, meditovat, dýchat, cvičit, detoxikovat se, pracovat na traumatech, optimalizovat vztahy i sexualitu, což paradoxně často vytváří více stresu než úlevy.

Bůh je mrtev, ať žije biohacking!

Druhá kapitola tematizuje vyrovnávání se se smrtí a existenciální úzkostí z konečnosti: zásadní otázkou je, jak s touto skutečností žít. Autorka tvrdí, že moderní společnost sice ztratila tradiční náboženské jistoty (Bůh je mrtev, a tak již nelze vnímat tělo jako nepodstatnou schránku pro nesmrtelnou duši), místo nich si však vytvořila nové sekulární náboženství (bez metafyzické útěchy) založené na produktivitě, zdraví, longevity, výkonu a permanentním sebezdokonalování. Právě posedlost kontrolou vlastního těla a života však paradoxně vede pouze k dalším úzkostem, frustraci a strachu.

Současný člověk dělá „správné věci“ a nutí se vyhýbat škodlivostem, protože jsme si hrůzu z vlastní smrtelnosti rozdělili na menší útrapy. Strömquist ironicky konstatuje: „Bojovat se smrtí nemá smysl, ale z boje s PŘÍČINAMI umírání se stává smysl života.“ Slovy Zygmunta Baumana, kterého spisovatelka cituje: „Smrt se změnila z kata ve vězeňského dozorce.“

Ústředním motivem se stává sebepéče, která však člověku zabírá veškerý čas a energii, takže už téměř nezbývá prostor přemýšlet o vlastní smrtelnosti či nesmrtelnosti. Zatímco dříve byla smrt chápána kolektivně jako nevyhnutelný úděl všech lidí, dnes převládá individualizovaný přístup: „MÉ PŘEŽITÍ je mou soukromou věcí a mou vlastní zodpovědností.“ Na jednotlivce se valí nekonečné množství doporučení expertů, jejichž rady se neustále mění a často si i protiřečí (diety versus intuitivní stravování, paleo dieta versus veganství), takže žádný jediný správný zdravý životní styl vlastně neexistuje. Víra v experty se proměňuje v podceňování vlastního zdravého rozumu.

Strömquist tvrdí, že současný boj proti příčinám smrti je ve skutečnosti redukcí života na pouhé přežívání – čím více se snažíme smrt kontrolovat a oddalovat, tím více jí ve skutečnosti podřizujeme celý život:

VÝHRADNÍM smyslem VŠEHO je POUZE, abych JÁ SÁM POBÍHAL PO ZEMĚKOULI TAK K PODĚLÁNÍ DLOUHO A BEZBOLESTNĚ, JAK JE JEN FYZICKY MOŽNÉ.

Oligarchům neporučíš, tak pij vodu – hodně vody

Ve třetí kapitole se autorka vyjadřuje kriticky k manosféře, redukující mezilidské vztahy na strategizování alfa samců, kteří záměrně udržují v nejistotě ženy, jež považují za hypergamistky, přičemž se vytrácí souznění. Snaha o ovládání vlastních přirozených emocí, abychom se vyhnuli možnému zklamání, přitom naznačuje nedostatek důvěry ve svou schopnost niterně se druhého člověka dotknout skrze autentický vztah. Manosférické myšlení nahrazuje ryzost strategií kontroly, manipulace a předem nastavených pravidel. Autorka plynule přechází k tezi, již zaštiťuje autoritou Iana Craiba, že se v čase tekuté modernity „snížila tolerance a porozumění pro to, že život zklamání, ztráty, negativitu a smutek obsahuje“ a společnost „začala negativní pocity tabuizovat“.

V následujících kapitolách text staví do kontrastu polární pojetí lidského osudu: starší „fortunovský“ chápe osud jako nejistý a proměnlivý, zatímco současná kultura prvek náhody potlačuje a zdůrazňuje, že život je téměř výhradně výsledkem individuální vůle, práce a správného nastavení mysli. Úspěch i neúspěch se pak interpretují jako důsledek osobního úsilí či jeho nedostatku, zatímco role náhody a okolností je popírána. Výsledkem je ideologie „pracuj na dosažení osobních cílů“ (kombinující ezoterický důraz na víru, sny a „manifestaci“ s ideologií individuální odpovědnosti), která klade odpovědnost za životní výsledek téměř výhradně na jednotlivce, což elipticky vede k otázce, kdo a co vlastně pohání celou kulturu expertů a koučů, zatímco globální ekonomické a společenské procesy nadále chápeme jako „fortunovsky“ neovladatelné, rozmar­né síly, nad nimiž jednotlivec ani společnost nemají kontrolu.

Tak to dnes zkrátka JE, že všechno v našich životech řídí 2–3 oligopoly, s tím se nedá nic dělat. Věnujte se radši tomu, co ovlivnit MŮŽETE, neboli sobě: pijte denně vodu, spěte osm hodin, choďte běhat, stelte si postele.

Kriticky je zachycena též narcistní logika současné společnosti, v níž i přátelské vztahy převádíme do ekonomického chápání, kdy nám kamarádka ve smutku či zklamání „odčerpává zdroje“, a kdy je tedy emocionální podpora interpretována jako ztráta. Strömquist připomíná výrok Branka Milanoviće: „Jestliže se všechno komodifikuje, nic jako přátelství neexistuje“.

Současně demonstruje, že narcistní kultura vede k tomu, že ostatní přestáváme vnímat jako odlišné bytosti. Místo toho se z nich stávají „zrcadla“ našeho vlastního ega, v důsledku čehož nás vztahy začínají vyčerpávat a dráždit – druhé lidi téměř nemůžeme vystát, protože od nich očekáváme neustálé potvrzování sebe sama. Řešením je podle Strömquist prolomit tento narcistní pohled a přijmout druhého jako radikálně jiného člověka – jako bytost, kterou nikdy plně nepochopíme ani neovládneme.

Autorčinu ostrému oku a břitkému humoru neunikne ani oblíbený ezoterický koncept vnitřního dítěte, který zcela trefně shazuje z piedestalu slovy:

Co dělat, jestliže je mé autentické já totálně psycho?

Ústředním poselstvím Liv Strömquist je, že život nemáme neustále racionalizovat, optimalizovat ani podřizovat výkonu či kontrole, ale spíše ho přijímat v jeho nejistotě a proměnlivosti a jednoduše ho plně prožívat.

Hovoří Pýthie je skvělou esejistickou koláží, osvobozující, nemoralizující, a přitom geniální ve schopnosti „uhodit hřebík na hlavičku“. I tímto titulem se autorce daří oslovovat publikum, které běžně komiksy nečte, neboť funguje spíše jako kulturní esej v obrazové podobě.