je načase odchod do nových prostorů a rámců
bouchá se dveřmi zvučí hudební nástroje štěkají psi
sestoupit po zvětralých stupních? (váhavě?)
když se pak na obzoru objeví obrysy města sestup je strmý a obtížnější než výstup
zdola stoupají barevné páry nahoře už proudí coby záhadné roztoky
město ukazuje všechny své díry a nároží svá studená světla záclony a pasti vlhké kliky u dveří
a něco se tu a tam na povrchu blyští
jsou to snad kuchyňská okna? veškerá? možná
možná – těžko říci
jenže skrze jejich průzračně čistou vodu je vidět množství odpadků pokrývajících dno
možné i nemožné se stává skutečností
nejzajímavější ze všeho je samozřejmě maso
a zelené zákeřné měsíční světlo odkudsi…
v jednom koutě zamračený vandal zbavený veškeré tělesnosti jakoby v plynné substanci
vždyť jsme také u vytržení naslouchali jeho vyprávěním o zapomenutých zaniklých zvucích
o bizarních skrytých prostorách o podivných svítáních
a takhle to skončilo: jako by se nám mezitím vypařil
zamračený a ke všemu vandal (možná původně dermatolog?)
jen kus čerstvé vepřovice tu je napořád pokud se nám to jen nezdá
prázdno jak po vymření (pod naprasklým povrchem)
ještě přesněji: nikdy nekončící proradnost věcí zašmodrchaná vyprávění a jak už jsem řekl upatlané kliky u dveří

ticho nekonečných prostorů
občas vzbudí závrať nebo i děs

změna optiky

váhání mezi popisem a výkřikem

pokoj zbytečně přeplněný voněl pastou na parkety
jak jsem se kdesi dočetl
v pomalosti záhybů obleků mizely poslední záchvěvy opovážlivých chutí
ani taková rozostřená skutečnost není prosta ustavičných náznaků a připomínek
například všeho co se událo při vyjížďkách na dámských kolech začátkem minulého století
tehdejších objevů tělesných příjemností při pádech a nejrozmanitějších vybočeních
polibky přes punčochu dočetl jsem se na předešlé stránce
přes punčochu a konejšivý stisk
místo prudké barvy její lomený odstín

právě že prostup do nových prostorů
nás ustavičně vrací hlouběji do minulosti
koncem války při náletech často přerušovaná soulož
v padesátých letech často uhelné prázdniny
a výlety – jeskyně – zranitelná ústa
na jednom z vyhlídkových míst
důležité dokumenty byly spáleny na ministerstvu
jak se vypráví
z rukávu mu vyčuhovala paže delší než bylo možné očekávat
čněla uprostřed řeči do pomyslného prostoru jako větev určená k zalomení
(zvuk bolestného natahování údů během některých souvětí a i ta by bylo záhodno od základu přestavět)
na voňavky už nebyl čas
pokud se nám to jen nezdá
jako návnada prý posloužila olíznutá lepenka stará nádoba
nikdo neměl na vybranou
obnažená kolena závažné chybné úkony
ornáty v popředí dřevěná lešení už zhroucená vzadu v blátě
nezaměnitelná alej
prostranná náměstí náhle vprostřed pomíjivého nápadu
celé kamenolomy složitých pocitů a porůznu i staré krabičky od gramofonových jehel
přechodný zájem o letokruhy
poprvé jakoby v přestrojení zcuchané vlasy napudrované úsměvy
temné dny s větrem hučícím v komínech
bez křiklavého nalíčení by prý bytí odhalovalo svou pečlivě skrývanou banalitu
stažené záclony
zamračený výstředník v jednom koutě
pokud se nám to jen nezdá
ve chvíli kdy máme přejít do nového prostoru

ve chvíli kdy máme přejít do nového prostoru
několik stránek je vytrženo

následující stránka začíná větou v katedrále spěšně poukázal na její chlupy
a končí otázkou vy jste dnes v noci neimprovizovali?
a znovu to zákeřné zelené světlo…
sedativum jsem uložil na parapet okna

vykročil jsem z přístřešku a zahnul pod okap
všechno bylo nečekaně vybledlé
župan se kdesi rozevřel možná
těžko říci nábytek rozviklaný topení samá rez
z vedlejší místnosti neslyšitelná hudba
něčí ruka se znepokojeně odtáhla
šepot a plíživé kroky
krupičná kaše pokud tomu lze věřit se roztekla po celém prostoru jako skvostná láva a ztuhla doběla
jistěže přitom stále platí: nejzajímavější ze všeho je maso
studený byt dveře dokořán a rozrušený pohled
pokuřovat půlčičku v třešňové špičce
rašení je odporné

když jedeme ulicí vždycky je úžasné pozorovat řady domů jak jedou v protisměru
letící svrchník

sestup je obtížnější než výstup (pravděpodobně)
nesmírná záliba v lihovinách: smršť příměrů ano přiznávám smršť pouhých příměrů a nadsázek
pouhopouhých náznaků a připomínek
například ten kus čerstvé vepřovice pokud se nám to jen nezdálo
ta jeskyně ta trčící paže (rašení tak odporné…)

vždycky bychom měli vědět proč jsme se vůbec zvedli
kam se odebrat kdy přijít kam vstoupit a co dělat
kam s kabátem kam s kloboukem kam s kdovíčím ještě
v návalu náhlého a nepozorovatelného nadšení
které prostory ano které nikoliv
byť s hlavou na mramoru
prohánění míčů rozličných velikostí
naslouchat pozorně jen bicím než se začne doopravdy střílet
nutit se do klidu ale vrtět při tom pavími péry před hloučkem japončíků na protější straně ulice
mít odvahu mluvit na proutkaře když se blíží k magnetické pasti
zabydlet se ve složitých nepřesnostech mezi nepodloženými tvrzeními

stařenka na poli u Votic známá z myšlenkových přenosů nad New Yorkem
vypráví se že brzy potom se městem přehnala bouřka (slavná tím že po sobě zanechala bzučení v nahrávce rozhlasového přenosu Goodmanova orchestru ze Savoye)

cenil jsem si čtení na přeskáčku a pozpátku
jak někde v šustění bílých závojů
a v neskutečné mlze oken teď už zbavených lesku
se někdy něco…
když světelný bod v centru vzruchu a stejně silný světelný bod v útlumovém kruhu se přibližně ruší
jednotlivci opouštějí své úkryty
během několika vteřin
z únavy mi všechno vypadlo z rukou

občas se vykreslila na nebi bledá žíla

zkoušel jsem jak dlouho se ještě vydržím divit

napadlo hodně sněhu klopýtali jsme vylidněnými ulicemi
světla nesvítila padali jsme do závějí cestou k Istlerovi
strašlivou tmou bezútěšným silvestrem
na schodech pak Tomáš klitoris Svatavy nazval rampouchem
dodnes se mi v nestřežených okamžicích vybaví jak nevšedním způsobem se usmála
a jak to Istler-otec aristokraticky zamluvil suchou ódou na polskou vodku

velikost bolesti nezávisí nikterak na velikosti rány
svět v němž neexistuje žádná červená barva v němž se jako modrozelené hvězdy možná třpytí pouze vybraná okna
všechny světelné pruhy pozvolna mizí a hladina města opět přestává být vidět
proťata černými úseky kruhy a rámci mátožnou roztěkaností myšlenek
koneckonců v mých úvahách o strmých cestách ducha má lidstvo vždy podobu rosolu

já sám jsem ovšem dbal o vzpřímené držení těla
a byl jsem nakonec překvapen takovým vývojem událostí
nábytek je v interiérech vepsán do perspektivní sítě obyvatelé promítnuti na podlahy a stěny žijí pouze v ploše
skupiny bytostí vklíněných do sebe
propletená zvířata vzhlížející k měsíci
krychle a hranoly věže a domy skříně a postele
ve všech tmavých koutech dosahuje pářivost zvířat nejvyššího stupně
architektura s nimi srůstá mezi rostlinami což se projevuje zejména v rytmice a frázování mekotu a ržání
nastává období přímo laboratorních hledání
přísného vázání ržání či chrochtání a dlouhých vyklenutých melodických linií
zíral jsem tak jen do míst kam nikdo jiný neviděl zsinalý a s vyschlým hrdlem
některé oblíbené kusy skutečnosti na památku
svazek fotografií z táborské Intimní scény
něco z toho o čem noviny nikdy nepsaly
vracel se mi pocit válečného času tak zvláštně vonělo vyžehlené prádlo do sloupku složené na samém kraji stolu
a myslel na ni jak o sklonu svého klobouku s fotografem odmítla smlouvat
zabočila k příjezdové cestě
nedávala na sobě znát že by zaznamenala něco neobvyklého
protější okno se otevřelo
všechno mi vypadlo z rukou pokud se mi to jen nezdálo
koneckonců přišel jsem bohužel po svých

zdivočelé meruňky přerůstaly přes zahradní zdi svislými větvemi

ani bezměrné zoufalství nedokáže s okamžiky radosti skoncovat nadobro

tak