Milí čtenáři Tvaru,
v osmnáctém čísle si připomínáme postavu církevního reformátora Martina Luthera, jelikož 31. 10. uplynulo pět set let od jeho legendárního vystoupení ve Wittenbergu. Toto datum, podobně jako ono slavné přibíjení tezí na kostelní vrata, je více než sporné a náleží patrně k mytologii, která reformátora obklopuje. Dějinnou skutečností však zůstává, že vystoupením Martina Luthera proti odpustkové praxi i jeho teologickým obratem v otázce Boží milosti započala reformace a vznikl protestantismus. Tento vášnivý a rozporuplný muž obrátil křesťanské dějiny doslova naruby; pro jedny se stal Božím prorokem a pro druhé arcikacířem. Podle jedněch zničil jednotu církve, podle druhých ji otevřel křesťanské svobodě. I katolická církev ovšem dnes uznává, že reformátorovy myšlenky nelze jen tak smést ze stolu jako pomatené hereze – své sympatie k Lutherovi projevil i papež František. Nejlepší výklad jeho myšlenek jsem ostatně četl od katolického teologa Otty Hermanna Pesche. K Lutherovi jsem si pravda hledal cestu dlouho… V katolickém období měl pro mě démonický odér, kterým mě děsil i přitahoval, později na mě zapůsobil svým důrazem na nesmírnost Boží lásky, zatímco s jinými jeho idejemi jsem se spíše míjel. Oproti chladnému kalvinismu mě ale vždy na luterství fascinovala vroucí zbožnost i jeho smysl pro liturgickou krásu. A také sklon k mystice a esoterismu, který se na jeho půdě rozvinul do košatých forem. I když to vše emanuje z Lutherova odkazu spíše nepřímo a náhodně, demonstruje to živost této tradice. Co se týče naší doby, možná by nám dnešním lidem Luther skutečně nerozuměl, jak říká církevní historik Oto Halama v rozhovoru čísla; přesto je očividné, že novověký člověk se mohl svobodně rozvinout i díky Lutherově statečnému duchovnímu činu. Jakkoli jeho vidění existenciální situace člověka bylo temné, odvaha zrušit prostředkování mezi Bohem a člověkem přispěla k emancipaci lidství, jak o tom snili též humanisté, s nimiž jinak Luther sdílel pouze cit pro původní jazyky. Luther navíc nepatří jen do dějin církve – o tom svědčí jeho překlad Bible, který mohutně zasáhl a proměnil i samotnou němčinu.
Kromě rozhovoru s již zmíněným teologem Otou Halamou si velkého reformátora připomínáme esejem o vztahu Thomase Manna k Lutherovi z pera našeho milého externího spolupracovníka Jakuba Ehrenbergera, ukázkou z románu Evangelio německého spisovatele tureckého původu Feriduna Zaimoglua, který se v něm věnuje ožehavému tématu Lutherova vztahu k Židům, a také fragmentem z utopického díla Christianopolis Johanna Valentina Andreae, luterského mystika a duchovního blížence našeho Komenského. Dnešní podobu luterské tradice pak ukazuje teoložka Dorothee Sölle, kterou v tomto čísle představujeme coby básnířku v překladech Magdalény Šipky.
Přeji vám odvážné a milostí naplněné čtení.