Tento rok slavíme významné jubileum, 500 let od událostí, které započaly evropskou reformaci. Co se vlastně v roce 1517 stalo? Můžeme to opravdu vnímat jako začátek procesu, kterému říkáme reformace?

Nejdříve bych se ohradil vůči výrazu „slavíme“ – z mého pohledu se spíše „připomíná“. V tradici Českobratrské církve evangelické se nedá říci, že by se něco vyloženě slavilo. V nedávné době se mnohem více „slavil“ Jan Hus, do jisté míry Jeroným Pražský, ale Luthera si tak trošku připomínáme z povinnosti, nemáme k němu v tradici takový vztah jako například Slezská evangelická církev augsburského vyznání nebo slovenští luteráni.
Toho roku 1517 Martin Luther vystoupil s tezemi, kterými se snažil reagovat na kupčení s odpustky, což je určitý spouštěč Lutherovy kauzy, podobně jako tomu bylo u Jana Husa. Můžeme si samozřejmě odmyslet příběh o tom, jestli své teze přibil na vrata wittenberského kostela, nebo ne, o to tu v podstatě vůbec nejde. Je to hezký mýtus, ale asi ne moc pravdivý. Později se to interpretovalo ještě zajímavěji, že saský kurfiřt měl té noci, kdy Luther ony teze přibíjel, sen, že augustiniánský mnich píše brkem z husy (jasný odkazu k Janu Husovi) cosi na zeď a to pero je tak dlouhé, že probouzí v Římě papeže ze spánku a v podstatě ho shazuje z postele… Každopádně Lutherovo vystoupení s 95 tezemi můžeme označit jako začátek reformace.

Jak se dál rozvíjela reformační teologie? Byla to pouze odpustková praxe, kterou Luther kritizoval, nebo přišel i s jinými tématy, která byla oproti předchozí době nová?

Luther byl do různých témat v podstatě vtlačován svými protivníky. Samozřejmě většina pokusů o reformu církve nechtěla nějak rozbíjet jednotu, dojít ke schizmatu a fakticky vytvořit novou církev. Byly to snahy stávající církev reformovat, upravit do nějaké podoby. V husitství například šlo o ideál první církve a návrat k němu. V případě Luthera šlo o to, odhalit v Pánu Bohu někoho, kdo jedná s člověkem přímo a člověk je na něm stoprocentně závislý. To znamená, že již nejde o závislost na církevní struktuře, ta je teď pouze v roli prostředkovatele. Šlo o to, odhalit člověka v jeho pravé podstatě v zrcadle Boha. Tato nauka se později zformovala v teologii kříže, která je minimálně v začátcích Lutherova působení naprosto zásadní.

Snah o reformu církve v oněch dobách nalézáme víc. Dalším člověkem, který se snažil o změny, byl Erasmus Rotterdamský. Jak moc si byla pojetí dvou teologů blízká, jak moc vzdálená?

U Erasma byl ten problém, že lidé, kteří se k němu hlásili, ať už stáli na straně luterské reformace nebo na straně římské církve, jeho jménem manipulovali, jak se jim to hodilo. Když se podíváme na jeho vlastní dílo, sálá z něj většinou opomíjený biblismus. Musíme si uvědomit, že díky Erasmovi se poprvé objevuje pokus o kritické vydání novozákonního textu. Jeho asi i známější díla, jako např. Chvála bláznovství, fungují spíše jako kritika než jako reforma. Jde spíše o upozornění na to, co bije do očí jako průšvih…

S Lutherem přitom byli ve sporu – v čem tkvělo jeho jádro?

V podstatě Erasmus sdílel vědomí člověka, který i přes skutečnost prvotního hříchu není totálně zkažený. To znamená, že v sobě má zárodky dobra, které může nějakým způsobem rozvíjet. Luther, když to parafrázuji, viděl tu „zakurvenost“ člověka do sebe absolutně (odkaz k Lutherovu pojmu Homo incurvatus in se, tzn. člověk zakřivený sám do sebe, pozn. red.), na sto procent. A tak naprosto krachující člověk může najít odpuštění jenom v milosti Kristově, ve kterém rozpoznává jednajícího Boha nejvíce. Tuhle naprostou závislost na Kristu, na Bohu, Erasmus nemá. Tohle je hlavním obsahem jejich vzájemného sporu, vlastně tematika svobodné vůle člověka ve vztahu k Bohu.

Co další reformátoři, Martin Bucer, Ulrich Zwingli, Thomas Müntzer…

Ostatní teologové, myslím tím vyloženě na reformační straně, navazují na Luthera ve všem zásadním, což primárně znamená v učení o ospravedlnění pouhou milostí, mají jen jinak postavené důrazy. Nejvýrazněji to vidíme u Ulricha Zwingliho, který se s Lutherem rozejde v otázce zásadní, a to v eucharistii. Zwingli má za to, že učení o transsubstanciaci (tzn. přepodstatnění, pozn. red.) je nutno úplně vyplenit z církve, protože takové učení vede k úctě ke stvoření v eucharistických živlech, tj. chlebu a vínu. Luther oproti tomu zastává názor, že v čase vysluhování večere Páně je v oněch živlech Kristus skutečně přítomen. Zwingliho odkaz je pak více rozvíjen v radikálnějších hnutích, jako jsou novokřtěnci a podobně.

Martin Bucer do jisté míry funguje jako spojka mezi luterstvím a tím, co dnes známe jako kalvinismus. Obzvláště se to projevilo v českém prostředí, kdy Češi neměli problém vydat vedle sebe názory Lutherovy a Bucerovy a moc mezi tím nerozlišovat. Reformační západní Evropa v tomto vždy více bazírovala na rozdílech mezi reformátory a neuvědomovala si jejich blízkost.

Thomas Müntzer je jiný v tom smyslu, že je pro něj zásadní apokalyptika, to, s čím běžný teolog běžně nepracuje, že je pro něj blízký konec časů. Představoval si, že z Prahy, kterou díky husitství měl za jakousi kolébku reformace, začne sálat nová moc Ducha svatého, která zásadně změní tvář světa. Kazatelé jsou pak u Müntzera zejména zvěstovatelé posledních časů a vyhlašovatelé nové vlády ducha nad církví a společností. To ho pak také staví na stranu radikálů a dovede k tragickému konci při selském povstání.

Jaký měl Luther vztah k českému prostředí? Minimálně dva roky po Lutherově vystoupení je při lipské disputaci spojován s osobou Jana Husa…