Tvorba spisovatelky Anny Dorňákové (1991) doposud nezaznamenala větší ohlas, přestože její prozaické texty vynikají podobnými kvalitami jako například novela Elišky Beranové Chlapec s rybí hlavou, která se v roce 2022 objevila mezi tituly nominovanými na Magnesia Literu pro debut roku.
Toto srovnání se nabízí už proto, že obě jmenované patří do pomyslné stáje nakladatelství Malvern, kde každé zatím vyšlo po dvojici próz. Absolventka žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy zde knižně debutovala – v témže roce, kdy se její kolegyně dočkala zmíněné nominace – útlou prózu Hledání Olivera Phillipse, prozrazující nemalý literární talent a překvapující stylistickou obratnost i tvůrčí suverénnost. Na odvážnou a slibnou prvotinu pak navázala v roce 2025 o něco rozsáhlejším románem s názvem Berta.
Anna Dorňáková se i ve své druhé próze uchýlila k mozaikovitému způsobu vyprávění, které jí na nevelké ploše dvou set stran drobného formátu umožnilo do knihy zahrnout nejen množství rozličných motivů a témat, ale vlastně i několik různých příběhů. Na rozdíl od debutu, v němž prostřednictvím osobitého vypravěče odkrývala Dorňáková okolnosti života ústřední dvojice, líčí Berta barvité osudy celé řady postav, jejichž provázanost je definitivně stvrzena až na samém konci. S ohledem na nakladatelskou anotaci, označující dílo za rodinnou ságu, jistě neprozrazujeme příliš, když napíšeme, že oním pojítkem je příslušnost hrdinů a hrdinek jednotlivých příběhů k fiktivnímu rodu Kosů. Nutno ovšem podotknout, že dobrá první polovina knihy ještě vzbuzuje mylný dojem, že čteme jediný ucelený příběh.
Ostatně postavy Marie a Percivala, o nichž úvodní kapitoly pojednávají, by klidně vydaly na samostatný román. Padesátiletou Marii Kosovou, rozenou Waldovou, zastihujeme ve chvíli, kdy se po obdržení zprávy o smrti bývalého manžela rozhodne spáchat sebevraždu. Hrdou ženu, dbající zoufale na svou pověst a rozprodávající kvůli zdání vyššího životního stylu tenčící se majetek, záhy poznáváme v mladém věku, kdy je krátce po svatbě nucena ujmout se péče o novorozeného syna své sestry Percivala.
Už tak dost nevšední zápletku úvodního příběhu přitom ještě ozvláštňují fantastické motivy, jako je svatá Anna, rozmlouvající nadmíru světským stylem s mateřským pudem neobdařenou Marií (tedy jmenovkyní Panny Marie, jež také přišla k dítěti netradiční cestou a dle tradice byla dcerou právě zmíněné svaté Anny), nebo magické Kukátko, jehož oprava se stane Percivalovou posedlostí a které motivem Beránka, spatřeného skrze něj ve vesmíru, rovněž odkazuje na křesťanskou symboliku.
Míra fantaskna se pak ještě výrazně prohlubuje s vloženým příběhem odkazujícím k fiktivní knize Severinovo putování za nevěstou (jejíž název připomíná titul Paula Leppina Severinova cesta do temnot), o níž v dřívějším vyprávění padne letmá zmínka a jejíž protagonista, „vážný mladík jménem Severin nebo taky Ernest“, vyskočí z otcovy lebky a napříč světem hledá vysněnou Nevěstu. Jeho groteskní anabáze trochu evokuje Odysseovu pouť a vyznačuje se nejen vysokou mírou absurdity a surreálnosti, ale i specifickým stylem podání, působícím ještě archaičtěji než zbylé pasáže recenzované prózy, pro kterou je typická přítomnost knižního výraziva (kolotat, sentence, omšelý ad.) a jistý nádech starosvětskosti. A na různé fantastické motivy, ať už reálné, nebo snové povahy, narazíme i v průběhu dalšího čtení, zejména v příběhu Marty von Amsel, které v její osamělé existenci, narušené nečekaným příchodem zvláštního potomka, dělají společnost mlhaví a tajemní Oni.
Román Berta, v němž ani název knihy není tím, čím se zdá být, není typem prózy postavené na hladce a rychle se odvíjejícím příběhu se zřetelně vyprofilovanými postavami a průzračně jasnou zápletkou. Síla druhé knihy Anny Dorňákové a jejího psaní vůbec tkví především v osobitém nakládání s jazykem a bohaté imaginaci, které sečtělá a smyslem pro ironii obdařená autorka – k jejímž oblíbeným spisovatelům prý patří Georges Perec, Jorge Luis Borges či Raymond Queneau – dokáže přetavit do výrazově i motivicky barvitého, atmosférou starých časů prostoupeného a lehce absurdního vyprávění na pomezí reality a snu. Její prózu si vychutnají především čtenáři-staromilci, mezi něž se počítá i pisatel těchto řádků, s oblibou se opájející krásou rodného jazyka, kouzlem zašlých dob a šíří lidské fantazie.
Pokud bychom však chtěli zodpovědět zdánlivě prostou otázku, o čem tato kniha vlastně pojednává, tedy najít a pojmenovat společné téma obsažených příběhů, jednoznačnou odpověď Berta nenabízí – na to jsou jednotlivé dílky tohoto mozaikovitého vyprávění, propojené spíše formálními aspekty (stylem, atmosférou, fantaskností), až příliš různorodé. Rozhodně však můžeme konstatovat, že jejich leitmotivem je samota, ať už dobrovolná, nebo z donucení (důsledkem vlastní chyby, vlivem vnějších okolností apod.), někdy dokonce paradoxně sdílená s někým dalším – typickým příkladem je matka přežívající vedle přehlíženého potomka.
Ostatně mateřství či (většinou dysfunkční) vztah matky s dítětem jsou zde hojně tematizovány – vedle samotných hrdinek několika příběhů (Marie přinucená vychovávat synovce, Karla využívaná matkou ke komunikaci s milovaným synem, Marta apaticky sdílející byt s neočekávaným potomkem) se to týká i dalších postav/motivů, jako je už zmiňovaná svatá Anna nebo třeba Médea z antických mýtů. Hledání cesty z osamění, potažmo svého místa ve světě se tu potom stává nejčastějším hybatelem děje, byť ten v knize hraje – jak už bylo naznačeno – spíše podružnou roli.
Anna Dorňáková svou druhou knihou na každý pád stvrdila, že na tuzemskou literární scénu v její osobě vstoupila nadaná a vskutku neotřelá autorka s neobvyklým citem pro jazyk i bujnou fantazií. Možná se od ní nedočkáme rozsáhlého románu – ostatně i obě její zatím publikované prózy se skládají z drobnějších fragmentů –, ale díky své osobitosti a uvedeným kvalitám rozhodně představuje vítaný, ač dosud pomálu reflektovaný přírůstek na poli současné české literatury.