Sex je náš. Dělá dobře mně i tobě… Ale je tomu skutečně tak? Dělá všem dobře? A umíme si říct o své potřeby? A vůbec: umíme je pojmenovat? Sex je všude kolem nás, sexualizují se reklamy, porno je u nás snadno dostupné, mluvíme o něm. To ale neznamená, že o něm mluvit umíme.
Jsem mileniálka a jako většina z nás jsem vyrůstala s tím, že sex rovná se penetrace (školní výuka ještě obsahovala balíček vložek pro holky a kondomů pro kluky, vše v oddělených místnostech) a děje se v heterosexuálním páru, měl by být z lásky – a nic mezi tím. Doma ticho po pěšině („to vám měli říct ve škole“) a pak tady bylo Bravo a jeho pseudoedukativní rubrika „Láska, sex a něžnosti“, po jejímž přečtení se různé pochybnosti jen prohloubily. (Ano, vím, že spousta dotazů byla smyšlených, to ale nezmenšuje dopad rádoby odborných reakcí na ně, které bychom dnes snad už ani nenechali projít tiskem.) Když jsem pak po letech v Česku narazila na podcast Vyhonit ďábla Zuzany Dalibor a Terézie Ferjančekové, v němž se otevřeně baví o sexualitě a dalších tématech (dnes mají i na ČT pořad Na záchodcích), záviděla jsem mladší generaci, že má takovéhle možnosti. Pořád je ale smutné, že vlastně suplují to, co by mělo zajistit školství a rodina.
Kniha novinářky Hany Vackové (1981) je však další level – tady už nejde o pouhé „tlachání“ na téma sexualita (a tím vůbec nechci shazovat zmíněný podcast, protože právě jeho forma zpřístupňuje tato témata všem, krom toho jsou obě moderátorky rovněž školitelkami a s Hanou Vackovou vedly rozhovor letos v září, který vřele doporučuji), nýbrž o erudovaný vhled do lidské sexuality. Autorka se snaží zachytit širokou škálu našich tužeb a potřeb, ba co víc – jednotlivé kapitoly jsou opatřeny nejen rámcovým příběhem, ale i odborným vhledem na specifické téma, odkazy na příslušné organizace atp.
Jak je uvedeno na obalu, kniha není sbírkou pikantních povídek, ale citlivým a otevřeným průvodcem sexualitou – v devatenácti příbězích se snaží zachytit její rozličnost. Záběr má publikace široký: od témat, jako je etická nemonogamie, sexuální nuda, celibát, BDSM, až po genderovou euforii, sexuální abstinenci nebo finanční dominanci. Že vám jsou některé výrazy cizí? V tom případě vám tahle kniha rozšíří obzory. Zcela pochopitelně se nezaměřuje jen na heteronormativní páry, ale i na queer či nebinární osoby, asexuály, aromantiky. Nevyhýbá se ani citlivým tématům, jako je sexualizované nebo domácí násilí (a upozorňuje dopředu na trigger).
Hana Vacková je zakladatelkou webu Hledání sexuálního grálu, který je nyní známý pod jménem Sexinteligence, a její kniha je výsledkem šestileté práce. Jak sama uvádí, lidé o sexu chtějí mluvit, najít respondenty nebylo těžké a materiálu měla na sto příběhů. Ostatně žijeme v přesexualizované společnosti, sex je všude a také o něm hodně mluvíme, ovšem ne o tom „našem“. Mnozí respondenti se novinářce svěřili, že není lehké najít pochopení u druhých, a proto se se svými preferencemi (které často dlouho považovali za odchylky) nikomu nesvěřili. Hana Vacková je však rozmluvila, poskytla jim safe space, ujistila je, že pokud v průběhu rozhovorů změní názor, jejich příběh nezveřejní, a hlavně je ubezpečila, že nic takového jako „normální sex“ neexistuje.
Nakonec knihu tvoří devatenáct kapitol, které otevírají více či méně známá témata, a hlavně boří zažité mýty. A to je moje nejoblíbenější část – konečně je někde shrnuto na jednom místě, že bod G neexistuje, panenská blána není žádná blána, která se při prvním styku protrhne, že BSDM není mlácení, etická nemonogamie neznamená sex s kýmkoli na potkání, že sexuální práce může být i dobrovolná, že všechno má svá pravidla. Že sex není jen černobílý a že na velikosti záleží. Ano, každý má jiné preference a rozhodně neplatí, že čím větší penis, tím větší slast, stejně jako je mýtus, že čím delší penetrace, tím líp. Anebo můj oblíbený mýtus: muži jsou náruživější než ženy. Ten je mimochodem sám o sobě problematický hned na několika rovinách – jednak vytváří dojem, že ženy mají jakousi povinnost k sexu, i když na něj nemají zrovna chuť (dokonce se tomu říká „manželská povinnost“ a spousta lidí se stále domnívá, že ke znásilnění nemůže v manželství dojít jaksi z principu); a jednak se implicitně opírá o předpoklad, že muž je řízen jakýmsi pudem, který snad ani nemůže ovládat (o bujení tohoto mýtu se v českém prostředí zasloužil zejména Radim Plzák). A tak muži, kteří nemají vysoké sexuální libido, mohou získat pocit, že je něco špatně, a stejně tak ženy, které naopak vysoké sexuální libido mají… atd.
Je toho opravdu hodně, protože sex zkrátka není černobílý a každý svou sexualitu prožívá jinak. Nejdůležitější však je, aby šlo o sex konsenzuální. Pokud s tím ten druhý, ta druhá či ti druzí souhlasí, pak je vše v pořádku. Hranice vymezují zákony – děti do patnácti let nemohou dát uvědomělý souhlas, zvířata také ne. Ostatně obří zásluhu na vzdělávání společnosti ohledně souhlasu má nezisková organizace Konsent, která nabízí i různé výukové materiály pro školy či příručky pro rodiče.
Ale zpět ke knize: jejím hlavním přínosem je právě otevřenost, se kterou Vacková přistupuje ke všem respondentům, bez moralizování a plytkých odsudků, čímž výrazně přispívá k normalizaci rozličné sexuality. I přes různé odlišnosti a preference se ukazuje, že klíčový je well-being – tedy sexuální pohoda, s čímž souvisí i snaha odpoutat se od heteronormativních preferencí a křesťanských hodnot. Syndrom normálnosti, který je nám vnucován, zde nemá místo.
Kapitoly na sebe nenavazují, kniha se dá začít číst odkudkoli a kromě bohatého informačního aparátu nabízí i podpůrný materiál, a dobře tak poslouží nejen zájmovému publiku, ale i vzdělávacím institucím. Nabourává zažité stereotypy a přináší osvětu. A ta je stále potřeba, jak ostatně zaznívá v rozhovorech, které autorka poskytuje různým médiím – některé otázky budí dojem, že se stále pohybujeme v éře Plzákova „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ místo snahy komunikovat, která má rozhodně pozitivnější dopad na naše duševní zdraví.
A tím se dostávám k tomu nejčastěji rozebíranému tématu nejen v diskusích na sociálních sítích, ale i v debatách, v nichž autorka často vystupuje – etická nemonogamie. Budí nejvíce pozornosti a nejvíce vášní. Ostatně doporučuji si poslechnout rozhovor s Hanou Vackovou pro podcast Melvil Papers, navštívit některou z debat, kde je hostkou (např. po filmu slovenské režisérky Diany Fabiánové Hranice věrnosti), a rozhodně doporučuji si přečíst její knihu. Obsahuje téměř vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat.
Jediné, co mě trochu mrzí, je fakt, že kniha neobsahuje příběhy lidí 60+. Autorka vycházela z toho, jací respondenti se jí sami ozvali, a zřejmě tedy neměla vzorek z této věkové kategorie, budu však doufat, že se třeba do budoucna osmělí i starší lidé a že Hana Vacková bude chtít v prozkoumávání zvoleného tématu pokračovat. „Náš“ sex je totiž tabu, a co teprve sex starších lidí – ten jako by neexistoval (psali o něm například Silvie Lauder anebo Petr Třešňák pro Respekt). V této oblasti panuje zvláštní ticho, jako by touha měla s přibývajícími roky mizet. Tak tomu ale pochopitelně není.
Otázkou ovšem zůstává, proč se kniha jmenuje Česká touha. Co přesně je na těchto příbězích českého? Je to způsob, jakým o sexu mluvíme, naše sexuální výchova, vztah k nahotě, náboženství, rodinné vzorce, nebo snad něco jiného? Nakolik se „česká touha“ skutečně liší od touhy lidí vyrůstajících jinde? Kniha přináší především svědectví o rozmanitosti sexuality. Možná je ale právě otázka, co z ní dělá sexualitu českou, stejně zajímavá jako příběhy, které do ní byly zařazeny. Jak velký prostor české sexualitě dáváme? V médiích, ve vzdělávacích institucích, doma? To je možná to nejdůležitější, co si z této publikace můžeme odnést: že o sexu lze mluvit otevřeně, beze studu, bez odsudků. A že lidé svou sexualitu prožívají různě. Každý jinak, nikoli ovšem špatně.