Eli Hondl – Vesmír není dominatrix

Bytí v antropocénu

Reflektuje Jan Krasický

Někdy však může rafinovaná mnohoznačnost znesnadňovat čtení. Už jsme také hovořili o občasné roztěkanosti básní, někdy se na malém prostoru kumuluje až příliš a báseň se tak stává zbytečně komplikovanou. Tuto neklidnou dynamiku však lze interpretovat i jako apel či symbol současného světa, jeho nezastavitelného spěchu.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 19/2026

Básně prvotiny Eli Hondl (1995) snadno vyvolávají pocit rezonance, rozvibrování, a to nejen přítomností kritického tónu, ale také schopností svých metafor zasáhnout podstatu lidské existence, jež má stále na paměti vlastní tělesnost. Z tíživé samoty v leckdy nelítostném světě, který obklopuje němý vesmír, se ozývá hlas hledající blízkost. Ozývá se, i kdyby měl být třeba jen vykřičeným mementem, jež bude znít do hlubokého ticha.

Takovéto pocity se autorce podařilo formulovat s potřebnou energií, ve které se kombinuje lyričnost se syrovou revoltou. Zdroj této energie můžeme spatřit v undergroundovém prostředí, v němž se Hondl výrazně angažuje jako spoluorganizátorka čtení brněnské Sklepní scény, ale především jako zpěvačka v hudebně básnickém uskupení Vítrholc, navazujícím na tradice tuzemské nonkonformní scény.

Snad s tím souvisí i radikální gesto této poezie, verše jako by se v některých situacích stávaly výstřely: „po kapsách náboje čerstvého vzduchu / prásknout si letět jako virus / skrze bílou mlhu vrátit se / do dětství dopředu dozadu na bok a zpět / pryč z vývojové lakuny / hakuna matata / hakuna matata“ (s. 46). Básně jsou expresivní, dokážou být naléhavě „fyzické“, avšak popis procesu tělesných pochodů nezůstává bezúčelný, komunikuje se svým textovým okolím. Hondl nás dráždí tím, jaký jazyk používá, umí svým pohledem na složitou současnost způsobit pocit tlaku:

stejně namáhavě čním ze svěráku
stehen doby

s. 49.

S předchozími poznámky souvisí intenzivní obraznost, která v některých případech umí být až megalomanská a exhibuje. Možná tím chce autorka definovat překotnost současného světa („létající talíře ocejchovaly tvůj nervový systém“ – s. 54, „rozevřel čelisti atomového krytu víkendu“ – s. 58). Přehlcení básně bohatě vrstvenou metaforikou se v této knize občas však stává tím, co může sílu její poetiky oslabit. I přes částečné výhrady však nemůžeme autorce upřít nesporný talent při konstrukci nevšedních obrazů, jimiž dokáže tak svébytně nastínit nespokojenost současného člověka.

Nevšednost imaginace se projevuje především v zobrazení vztahu subjektu k environmentálnímu rozměru, děje se tak přitom bez prvoplánové angažovanosti. Důmyslně se zde propojuje svět přírody s lidskými vztahy především v otázce smutku. Může se tak stát, že „zakalíš celý lom abychom / své odrazy neviděli břichem vzhůru“ (s. 22), že „vyplakané oči / už vypadají na medúzy“ (s. 24) nebo že tě někdo bude „tepat labutím hlasem“ (s. 40). V mnoha případech se ocitáme v tomto smutném osamocení po nemožnosti adekvátně si porozumět s nejbližším nebo obecně s člověkem v komplikované realitě dnešního antropocenního věku. Souvislost vystupuje i v situaci, kdy nám mluvčí představuje přírodní svět, ve kterém člověka nenajdeme: „tlamy bílých běluh / písně tumorů samoty“ (s. 23). Jako by se samota způsobená neporozuměním stávala jednou z konstant bytí. A i když „balancujeme na střence nože“ (s. 28), vše se v tomto věčném koloběhu opakuje. Tímto sdělením vysílá autorka jasný vzkaz o tom, že zde chybí potřebná empatie – a že jsme organickou součástí planety.

Symbiózu s tvorstvem připomíná už zmiňovaná tělesnost sbírky, kterou charakterizují různorodé fyziologické pochody či biologické potřeby. Zaujme mezi nimi také specifické zpracování tématu sexu. Nenajdeme tu ovšem konvenční pornografii; smyslnost i sexuální praktiky se vztahují k existenciálním či environmentálním otázkám. Symbolika pohlavních orgánů odkazuje k živočišnému rituálu, ve kterém se naplno projevuje touha konzumovat; originalitou oplývá rovněž využití motivu BDSM praktiky, skrze nějž nás Hondl zpravuje o smutku naší „vrženosti“:

škrtíš se prožíváš několikanásobné orgasmy
nad všemohoucí pomíjivostí
rodičkou změn
ale vesmír není dominatrix
zodpovědnost není komu předat

s. 53.

Zaznívají tu snad nejpronikavější slova celé sbírky, v nichž se zjevuje absurdita našeho bytí. Hledáme příčinu svých bolestí (nebo snad i viníka?), ale nenalézáme ji, zůstáváme znovu jen v samotě, která nabývá formy až jakéhosi tajemného předurčení.

Přítomnost „biologických“ metafor svědčí o tom, že Hondl na tomto světě záleží. Některé básně jsou naplněny strachem o budoucnost: „světelný smog narušuje biorytmus nočních tvorů / obléhá mne jako město ušima / prsty schovat se do kamene / jestli jsme tu spojnici už neprošvihli“ (s. 15), píše se na úplném počátku sbírky. Samotná naše existence pak může být odrazem blížícího se zániku, když „se vházíme zpět do apokalypsy života a ctíme heslo ,hlavně se nezastavit‘“ (s. 58). Pocity úzkosti, tápavý pohyb v prostoru dnešního chaosu dokáže básnířka v některých případech evokovat skutečně osobitě, když ve své poezii sděluje: „ve stezích mezi ponožkami / ten cit k sobě / který ztratila jsem v prstech“ (s. 21), nebo když dokáže v této souvislosti vytvořit působivou existenciální antitezi:

vyděsit v sobě ten strach
že sáhneš si na život
a nenahmatáš nic

s. 34.

Realita tělesnosti polidšťuje dokonce samotný kosmos, který nás do nedozírnosti obklopuje, v některých verších je to obzvlášť patrné: „rozbřesk / naděje na těle oblohy“ (s. 34), „černé díry / vyříhly další hvězdy“ (s. 45). Čtenáře kromě symboliky již zmiňované sounáležitosti s prostorem, ve kterém jsme se nejistě ocitli, může napadnout ještě odlišné pochopení veršů, v němž se symbolické „polidštění“ jeví jako charakteristika éry antropocénu, která obléhá veškerou skutečnost.

Někdy však může rafinovaná mnohoznačnost znesnadňovat čtení. Už jsme také hovořili o občasné roztěkanosti básní, někdy se na malém prostoru kumuluje až příliš a báseň se tak stává zbytečně komplikovanou. Tuto neklidnou dynamiku však lze interpretovat i jako apel či symbol současného světa, jeho nezastavitelného spěchu. Některé texty jako by se exkluzivitou svého jazyka snad až podbízely, jejich působivost bude nepochybně sílit za mikrofonem.

Tyto drobné výtky však překrývá nezpochybnitelná invence, se kterou Eli Hondl přichází. Její poezii se daří zprostředkovat problematickou roli naší existence na planetě Zemi, vědomí, že i zdánlivě intimní problémy se dají vztáhnout ke globálním krizím. Slovy jedné z básní, „dvě pářící se mouchy“ mohou na chvíli

nastolit nový řád vesmíru
s. 48.

V hlasité obžalobě i tiché lítosti této sbírky se tak ukrývá osobitá energie, ke které nemůžeme zůstat lhostejní. Stejně jako ke světu.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Eli Beneš – Všechno bude super

    Nesamozřejmost příběhu

    Reflektuje Jan Krasický

    V určitých ohledech kniha možná připomene kunderovská témata, samozřejmost se náhle stává nesamozřejmostí, neochvějná sebejistota se začíná bortit. Jako by Beneš svým příběhem sděloval, že na složitost života nevystačí žádný algoritmus, a je nutné říct, že tak činí velmi přesvědčivě.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 12/2026
  • Jan Zvettler – Křoví záškoláků

    Zachytit to, co se vytrácí

    Reflektuje Jan Krasický

    Zvettlerova poezie prokazuje, že řeč může být katalyzátorem poznání plynoucího ze ztráty, z nejistoty, absurdna. Komplikovaná stavba obrazů i jazykových prostředků ovšem není vždy ku prospěchu věci. I přes jistou kvalitativní nevyváženost dvou oddílů však nepochybně jde o slibný debut.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 21/2025
  • Jan Krasický – Kosti

    Kosti jsou vrženy

    Reflektuje Martin Švanda

    Texty Jana Krasického na mě nepůsobí jednoznačně depresivně nebo bezvýchodně. Umí je odlehčit. Možná i tím, že dokáže vytvořit poutavý a silný obraz (kráter dřezu) a zručně jej zakomponovat do celku básně (obraz kuchyně).

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 21/2025
  • Petr Hruška – Spatřil jsem svou tvář

    Poetický dokument

    Reflektuje Jan Krasický

    List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 6/2023
  • Thomas Stearns Eliot –

    Nad překladem jedné významné básně

    Reflektuje Jan Krasický

    Onuferův překlad si je vědom zvláštností Eliotova jazyka a zachovává jeho specifičnost tak, aby text působil autenticky.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 1/2023