Naslouchání životu přináší různé výsledky. Po léta jsme byli zvyklí sledovat básníka a překladatele Milana Děžinského (1974), jak vyřezává ze scén, které míjí, ostré a průzračné obrazy, jak cizeluje každý verš. Chodili jsme na laskominy, zvykli jsme si obdivovat eleganci i promyšlenost jeho básní. Vraceli jsme se zvědět, co nového se stalo se slovy. A tu náhle autor odhodí své zbraně a hledá – cosi jiného, nějak jinak. Nebo ne?

Malíř Pavel Preisner reprodukcí svého obrazu na obálce otevírá významovou linku, která může a nemusí být s obsahem v dialogu. Představme si třeba takové souvislosti: zde se zkoumá, čím člověk vyplňuje svůj život. Jakými pokusy oklamat přirozenou gravitaci událostí či jak masivními kotevními kruhy v nespolehlivém časoprostoru se pokouší zajistit, aby mu věci nějak držely pohromadě. Ano, to je slibné. Jak balancujeme, jak se jedna bytost vztahuje ke druhé, to je, zdá se, nejdůležitějším tématem tohoto souboru krátkých prozaických textů.

Snad proto, že autor se vydává do prózy, považuje za nutné čtenáři úvodu objasnit, odkud jeho příběhy pocházejí. Tím nás ovšem připravil o množství dohadů, jimiž by bylo možné plnit tyto řádky. Je to všechno odněkud lstivě zcizeno? Jsou to snad drzé výpůjčky ze životů skutečných osob? Je to velkolepá fikce přestrojená za pravdu? Děžinský předjímá otázky a odpovídá, že je to nic a všechno z toho. Mimochodem, je to zkušený autor, musel také počítat s pokusy číst jeho krátké prózy jako básně. Přiznal se však pouze ke krádeži, ne k poezii.

Co nás tedy čeká v tomto nalezinci? Ne, opravdu to nejsou básně. Zkraje se zdá, že půjde o zkoumání ceny textu samého. O to, co se vlastně pro lidstvo během tisíciletí odehrálo ve slovech, jakou to má povahu i váhu. Prvních několik povídek téma slibně načíná, ale pak se tato potenciální spojující linka jaksi bez vysvětlení vytrácí. Rovněž snadno můžeme propadnout dojmu, že tu půjde o různě vážné pocty různým velikánům. A že i to by autor rozvinout uměl, není pochyb – vzpomeňme třeba na Hotel po sezóně (Host, 2020). Nu, ani to není ten případ. Ty pocty ne, a ani velikáni. Jak by k tomu přišly obyčejné statusy, oběžníky, autoterapie, o pozornost do posledního dechu bojující reelska, všechna ta smutná přiznání vyslaná do kyberprostoru? I ona si zaslouží své místo vedle oprašování nesmrtelných Charmsů, Kafků, Pennů – a Michelle Trachtenbergových.

Žádné jedno očekávání se tu nebude naplňovat, to si řekněme rovnou. Snad s výjimkou očekávání dalších podivností. Precizně zachycených svérází, které lze objevit v každém jedinci, pokud počkáme tak dlouho, aby je buď vyjevil, nebo omylem přestal skrývat. A tak se můžeme zamyslet nad tím, jak někdo může nacházet harmonii v uspořádání špaget („Špagety“ – s. 45), vnoříme se do procítěného odstavce o člověku, který by rád poklidně vykrvácel v nedotčeném sněhu („Nasněženo“ – s. 76). Vůbec nás možná nepřekvapí žena, která si zajišťuje přízeň počasí rozléváním octa („Octuji“ – s. 52). S pochopením si přečteme intimní přiznání manžela, který hledá vzácný úsměv manželky mezi regály („V supermarketu“ – s. 78). Právě v těch momentech, kdy zapsaná drobná výstřednost (jejíž autentičnost je zcela vedlejší) najednou v textu doslova zasvítí pravdou, kdy se bez pompy a důrazu vyslovuje cosi, na co by bylo jinak zapotřebí velké odvahy či upřímnosti, je Děžinský ve své próze nejsilnější. Naopak tam, kde variací či ironizací nějakého nešvaru snad dociluje největší okamžité zábavnosti, ho snadno trumfne známý sociologicko-umělecký projekt Kateřiny Šedé, který stojí na anonymním svěřování. Při čtení jsem si na něj vzpomněla na více místech.

Stručnost většiny textů má nespornou vypravěčskou výhodu: s expozicí netřeba se zdržovat, o vývoj postav nejde. Ostatně spíše než o postavy tu jde o typy. Nestihnou nás znudit, nemohou nám zevšednět. Rychlá kamera je obkrouží, provede zoom na detail, kolem kterého je omotaný celý život, a – pryč. Extrémem je v tomto smyslu povídka „Reel“, která je postavena na principu scrollování. Nic než scéna za scénou, za scénou, za scénou. Tady už není místo ani na „zavěšení“ anglosaského konstatování, kterými Děžinský své drobné paradokumentární sondy jinak rád zakončuje. Zda jsme zažili něco podstatného, můžeme dát najevo tím, že zůstaneme ještě vteřinu – ale ne víc.

V důležité roli najdeme v celém souboru stopování až preparování slov. V tom poznáváme, nu ano, svého básníka! Kdo jiný by postavil celý příběh na jediném slově? „Byl kožovitý a sotva to mohlo být něco pozitivního.“ („Soud“ – s. 74) Kdo jiný by si dal tu práci a nastudoval vysoce specializovaný inzertní dialekt češtiny? „Případně bych i klidně ráda dorazila na kukando.“ („Zázemí pro ušáka“ – s. 62) Kdo jiný by odstěhoval hrdinku do Grónska a nechal ji tam psát o… mumiích?

Mumie jsou tiché jako já sama.
„Žena z Grónska“ – s. 46

Zázemí pro ušáka můžeme vyčítat jistou nahodilost, nerozhodnutost. Zároveň není třeba na tuto knihu nakládat ambice, které patrně ani neměla. To nejlepší, co s ní můžeme dělat, je náhodně ji otvírat a vyzobávat momentky, které jsou možná úplně vymyšlené, ale nebezpečně se podobají tomu, co prožíváme. Kdo jsme, když se nikdo nedívá.

Vraťme se v závěru ještě chvíli na začátek. Píše se tam, že se dost možná najdeme v textu. Vskutku, stalo se mi to u závěrečné „Písničky“: jde o mně ukradený přepis písně, která se ovšem doopravdy jmenuje Čikic, milý autore. Bylo to celé samozřejmě úplně jinak. Jako dítěti mi ji tatínek pouštěl z páskového magnetofonu, abych se mohla v jejím rytmu vesele hemžit po kuchyňském linoleu, než půjdu do vany. Je to jedna z těch ryze šťastných vzpomínek. Máte-li pocit, že by to mohla být i vaše šťastná vzpomínka, hledejte populární disco cover písně Neila Sedaky.