Atraktivně současná novinka ze života druhostupňových dětí. Jmenuje se Dvanáct a v podtitulu stojí: 1 šestá třída, 12 spolužáků, 12 příběhů. Kapitoly nesou jména šesti holek a šesti kluků ze 6.A, ale ve skutečnosti nejde „jen“ o dvanáct příběhů. Těch je tu tolik, kolik je mezi dětmi ve třídě vztahů. Kdo se s kým kamarádí, kdo je do koho zamilovaný a kdo by v téhle třídě nejraději nebyl? Kromě školního prostředí nahlédneme i do vztahů dětí s jejich pedagogy, rodiči a pěstouny. Nejde tedy o jednotlivce, ale o vzájemně se prolínající skupiny.

Knihou probleskne i několik společenských témat, která se této dvanáctky dětí netýkají přímo, ale jejich život ovlivňují. Například dohodnutá bitka v parku Thule, do níž se zapojí znepřátelené skupiny ze dvou sousedních měst, přičemž jde o děti jen o málo starší než tihle šesťáci.

Dvanáctka má spád i díky civilnímu, ale uvěřitelně autentickému překladu jazyka současných dětí. Tu a tam probleskne anglické spojení, tu a tam neslušné slovo. Tlumeně duhová obálka a předsádky s portréty hlavních hrdinů adekvátně cílí na druhostupňové čtenáře. Jen škoda, že papír je nevalný a lepená vazba se rozpadla hned po prvním čtení.

Dílčí příběhy zastřešuje obraz celé třídy a sám o sobě promlouvá vlastním hlasem. Jako by třída byla kompaktní jednotka. Navenek jsou smečka, ale při bližším pohledu běží každý vlk sám. Právě kontrast chování jednotlivce a skupiny je jednou z nejdůležitějších myšlenek této krátké, ale výrazné sociální sondy.

Nejlépe vše v závěru shrnuje cosplay milující introvertní Selma, která ve třídě nenachází spřízněnou duši a ze všeho nejvíc se těší na to, až za tři roky ze základky vypadne. Smečkové chování svých spolužáků vnímá s odstupem a jako jediná vidí zranitelnou pedagogickou nedostatečnost suplující učitelky Marie.

Tři zkušené švédské autorky, Lisa Bjärbo, Johanna Lindbäck a Sara Ohlsson, v překladu Heleny Matochy spojily síly v propracovaném konvolutu pubertálních a prepubertálních myšlenek a činů. Dokázaly s lehkostí propojit a kombinovat individuální hlasy a skupinovou dynamiku školy. Dospívání tu není nahlíženo jako nesrozumitelný, frackovitý přechod od roztomilého dětství do vážné dospělosti, ale jako náročný přerod a postupný vývoj.

Pro skandinávskou dětskou a young adult literaturu je typické pochopení pro zjitřené emoce, měnící se nálady a společenskou křehkost. Tamní autoři a autorky se nebojí mluvit otevřeně a pozornost vždy věnují oběma stranám mince. Ani zde spisovatelky nevyužívají hlasy svých hrdinů a hrdinek, aby čtenáři ukazovaly správnou a morálně čistou cestu, zato ho ujišťují, že si i my dospělí uvědomujeme, jak nelehké dospívání je a že ne všichni se teenagery snaží výchovně zlomit. Za textem cítím mimořádnou dávku empatie, porozumění a přijetí. Autorky nezaměňují ochotu naslouchat za prosazování iluzorní představy nezkaženého dobra. Popisují mladého člověka jako tvora proměňujícího se fyzicky i názorově. Dříve nerozlučné kamarádky Kerstin a Alba se jedna druhé začnou vzdalovat poté, co se přistěhuje Leila. Charlie svého kamaráda Georga přes léto přerostl o hlavu a začal používat deodorant.

Spisovatelky podtrhují potřebu sociální soudržnosti, zároveň však připomínají, že pocit nezapadnutí do kolektivu je běžný a obava z ostrakizace je vlastní všem. Nenápadně, implicitně zdůrazňují, jak zásadní jsou vztahy s nejbližšími dospělými a jak moc dospívající své dospělé potřebují, přestože se vůči nim neustále vymezují.

Pokud je proces přirozeného osvobozování se od rodičovského jha narušen rozvratem rodiny, dochází k emoční řetězové reakci, která ovlivňuje i vztahy ve škole. Líbí se mi, jak autorky ukázaly sílu citlivé pedagogiky v postavě učitelky Liny, která v rozhovoru s Charliem dokáže naslouchat a otevřít bolestivou duši.

Charlie slyší text v hlavě. Tohle je ta část, kde vám řeknu, že jsem v pohodě. Ale to budu lhát. Zhruba tak to mám od března, uvědomí si Charlie. Kdykoliv se ho někdo zeptá, jak se má, odpoví, že dobře. […] Lina se dosměje a utře si rukou oči. Po tvářích jí trochu tečou šminky. […] Hlas má klidný a vlídný a v Charliem se náhle něco uvolní. Líp to vysvětlit nedovede. Jako by v něm bylo půl roku něco zaseknutého a teď to mírně povolilo. Možná, že Linin smích vypáčil uzounkou škvírku vedoucí ke všemu, co měl v sobě uzavřené.
s. 75

Autorky „kopou“ především za dětského hrdinu (a tedy i čtenáře), to však neznamená, že by byl text pro dospělého nezajímavý. Právě naopak, text promlouvá jak k druhostupňovým čtenářům, tak k dospělým, jimž laskavě a nenásilně rozkrývá hlubiny dětských sociálních preferencí a komunikačních překážek. Verbalizuje potřeby, o kterých často ani netušíme, že je děti mají.

Je snadné škatulkovat a nálepkovat, označovat některé děti za potížisty. Nahlédnout do jejich rodinných vztahů a do komunikační dynamiky třídy pomůže při hledání cesty k pochopení. Všechno souvisí se vším – v ZŠ Freja v Gnestě i v naší realitě. V tomto citlivém věku chce být každý součástí skupiny a není jednoduché bojovat o tyto pozice zároveň na domácí půdě i mezi vrstevníky ve škole.

Najdeme tu partičku kamarádů, kteří si vzájemným „štengrováním“ utužují sebevědomí a upevňují místo v partě nahrazující rodinu. Když se začnou navážet do menších dětí na hřišti, myslí si, že předvádějí svou sílu, a přitom je šikana ze strany skupiny vůči mladším a slabším odrazem jejich pocitu nedostatečnosti. Charlie, z literárního pohledu asi nejpropracovanější hrdina, v sobě bojuje se strachem z odmítnutí poté, co od něj a jeho táty odešla máma. „Skleněné dítě“ Hjalmar hledá místo k nadechnutí mimo rodinu, která se řídí potřebami autistického bratra a jeho potřeby z nedostatku energie pomíjí. Melvin po nepříjemných zkušenostech stále nevěří, že by takového grázla, jako je on, mohla nová pěstounská rodina opravdu přijmout. A na okraji party vlající Vincent ze sociálně slabé rodiny, který ve strachu z odmítnutí neustále v duchu počítá, zda mu to, co řekl nebo udělal, v partě přihodí plusové, či minusové body.

Je tu nevinně romantický vztah „předčasně vyspělé“ Iris a impulzivní, majetnické Fatimy, který málem ztroskotá na jedné tak trochu omylem poslané esemesce. Je tu i neopětovaná láska Husseho k Molly. On si kvůli ní obarví vlasy namodro, ona si tajně kreslí na předloktí srdíčka s nápisem Liam.

Trojice autorek nerýsuje čáru dělící na správné a špatné, nemoralizuje, nesnaží se upínat k nerealistickým vztahovým ideálům. Uvědomují si, že dokonale fungující vztahy neexistují (dokonce na tuto naivní představu poukazují příkladem Albyiných rodičů, kteří rodinu romanticky idealizují, avšak nedokážou ji udržet pohromadě), a soustředí se na odtajnění pohledu druhé strany, které umožní podat si vzájemně pomocnou ruku. V prvé řadě je potřeba naslouchat a pochopit, připustit legitimitu určitého chování a dovolit si chybovat.

Těším se velmi na další knihu tohoto tria – Ošklivé holky (Grada/Cosmopolis, 2026). Pevně doufám, že bude svůj příběh vyprávět se stejnou intenzitou a urgencí.