Kdykoliv se mě někdo zeptá, co dělám za práci, trochu zatajím dech a chvíli mi trvá sesumarizovat si v hlavě odpověď. Pro to, co dělám, nemám jedno slovo. Co mám tedy říct jako první? Že je toho víc? Že jsem na volné noze? Slovo „podnikám“ mi přijde v souvislosti s mou prací směšné, zredukovat se na čtyři úřední písmena jako by mě zbavovalo života. Když si vyberu jen jednu konkrétnost, okamžitě se cítím provinile, protože jen tou jednou věcí se uživit nedá a mám pocit, že bych to měla přiznat. Jenže když začnu zeširoka, tak se do toho všeho zákonitě zamotám. Případně vzbudím očekávání, že teď přijde fakt nějaká bomba, a pak čelím nechápavému, v horším případě zklamanému výrazu, na co takové cavyky. Stejně to většinou není podstatné. Tyhle otázky totiž chodí třeba u doktora, kterého zajímá praktický dopad toho, že hodiny vysedávám shrbená u počítače, rozhodně ne to, jestli zrovna víc koriguju, rediguju, nebo recenzuju. Případně co to vlastně ve skutečnosti znamená. I v osobnějších rozhovorech, než jsou ty v lékařských ordinacích, většinou skončíme u toho, že prostě pracuju s texty.

Jako většinu lidí pohybujících se v tomhle oboru mě pohání prvotní či celoživotní vášeň pro slova a láska k nim. Ale v téhle bublině, kde se osobní investice, naivní motivace i ambice nutně taví v provoz jako každý jiný, se jako někdo, kdo nežije v Praze, ve městě a vlastně ani moc na sítích, pohybuju spíš svátečně. A po mailech, samozřejmě. Mnohem častěji přicházím do kontaktu s lidmi, kteří toho o mojí práci moc nevědí nebo jejichž hlavním zdrojem informací jsem právě já.

Vlastně si nejsem jistá, zda potřeba vysvětlovat smysluplnost mojí práce pramení z vývoje těchto konverzací, nebo už ji v sobě mám zakódovanou jako přednastavený program, takovou běžnou výbavu těch, co dělají zdánlivě neviditelnou práci. Není novinka, že práce s cizími texty se pojí právě s neviditelností. A teď nemám na mysli jenom perspektivu pracovníka v kultuře, který bojuje o odpovídající ohodnocení – přestože to je samozřejmě i pro mě téma zcela zásadní. Ačkoliv si naše role zaslouží uznání, jako korektoři a redaktoři totiž ve skutečnosti nechceme, aby naše práce byla nějak extra viditelná. Nalijme si čistého vína – nejčastější okamžik, který vede běžného čtenáře k tomu, aby nalistoval stránku s tiráží, je ten, kdy najde v textu chybu. Když začala moje dcera chodit do první třídy, její učitelka pověsila na viditelné a čestné místo větu: „Chyba je kamarád.“ Jako rodič jsem to nesmírně ocenila. Když ale přijde na mě, stále vnímám chybu jako něco bolestivého, i s vědomím toho, že právě díky chybám se učíme, posouváme a zdokonalujeme. Celý život, nejenom ve škole.

Redaktoři ani korektoři nejsou chirurgové, když uděláme chybu, nikdo nezemře. (To by musela být sakra chyba!) Ale když ji uděláme, zůstane navždycky někde vytištěná. Na rozdíl od všech těch průšvihů, kterým jsme zabránili, a taky těch stovek drobných oprav, sjednocování rozutíkaných jmen, kočírování tvarů číslovek, rozsuzování soubojů pomlček a spojovníků, lovení zapomenutých uvozovek a správného porcování slov na koncích řádků. Skrytý zůstává taky celý ten proces kolem textu, pozadí práce lidí s omezeným časem a financemi, jež jim k tomu byly přiděleny – kolikrát si můžete dovolit přečíst text, když dopředu víte, jak je v některých případech ohodnocena jedna normostrana? A to ještě existují situace, kdy nemůžete zůstat jen korektorem, protože text se objevil v mnohem syrovější podobě, než měl, a vy jste najednou na dvojnásobném čase, než jste si na daný úkol naplánovali. Součástí vaší práce tak je odhadovat, co v tu chvíli a za daných okolností znamená dostat text do nejlepší formy.

Tady už to začíná vypadat trochu jako stížnost, na kterou by mohla snadno přijít odpověď: tak to prostě nedělej. Jenže to je ono. Je přirozené nést za chyby zodpovědnost, nehledě na příběh za nimi, a některé práce jsou prostě neviditelné z podstaty. Mám tu neviditelnost na svojí práci zároveň ráda. Fascinují mě slova, tvarování myšlenek do slovních obratů, schopnost vystihnout pocit na malém prostoru. Chce to přepnout se do zvláštní roviny čtení, vnímat obsah a zároveň dešifrovat strukturu textu. Někdy je to prosté a jednoduché, někdy krkolomné a jindy horečně obdivuju stavbu věty a žasnu a závidím, že se takové poklady neklubou i v mojí hlavě. Závidím ale s radostí. Sleduju, jak vyskakuje jedno slovo za druhým, jak se řinou a provazují v přirozeném, a přece promyšleném sledu, a na chvíli se stávám jejich součástí, i když nepatrnou a zdaleka ne tak rafinovanou.

Zas taková romantika to samozřejmě není. Moje čtení musí být fascinované jen do té míry, aby ho zastavil chybný pád, pravopisná chyba nebo špatně rozdělené slovo. Postupně přicházejí na řadu kontroly, ověřování a opakovaná čtení. Neustálá práce s pozorností. Některé texty jsou méně zábavné než jiné, ale péči potřebují všechny stejnou.

Pomáhat textům existovat v nějakém systému je obzvlášť dobrodružné, pokud svým ustrojením deklarují, že řád nemají, nechtějí ho mít, chtějí žít a dýchat a provokovat, ale přece něco málo potřebují, aby jejich nespoutanost fungovala. Moje role je pomoci textu stát se tou nejlepší variantou a nenechat se u toho vidět. Odstranit rušivé elementy. Navrhnout možná zlepšení a respektovat jejich odmítnutí. Zaznívat ostatně mají slova autorů, ne ta moje. Nedávno jsem korigovala knihu o lékařích, kteří pracují s olympioniky. Opakovaně tam padlo, že nepotřebují být vidět, radost jim přináší vědomí, že jsou součástí celého procesu, že jsou u toho. Nakonec je jedno, jestli jde o lásku ke sportu, nebo lásku ke slovům.

Nejvíc si to uvědomuju, když se ze své skrýše vynořím. Třeba když půjčuju a doporučuju knihy ve vesnické knihovně. Kromě redakčních prací taky recenzuju a kontakt s lidmi mimo bublinu mi pomáhá stát přitom nohama na zemi. Neříkám, že by čtenost měla být nejzákladnějším parametrem při hodnocení literatury, ale když vidím skvělou současnou knihu pro děti, která jde v naší maličké knihovně z ruky do ruky, je to úplně jiný dílek skládanky. A když mi nadšená čtenářka přinese vrátit historickou romanci, nad níž jsem proseděla pěkných pár hodin, potřeba ospravedlňovat svoji práci se na nějakou dobu vytratí.

Říkám si, že svoboda pohybovat se mezi těmihle všemi světy je k nezaplacení. Jenže pak se uprostřed léta moje dítě při sledování filmu na venkovním projektoru se zbytkem rodiny zeptá: „Mami, a proč pořád pracuješ?“ Zase na chvíli zapomínám dýchat, tentokrát protože klubko červů rodičovské viny je jako vždy připraveno k akci. Nepracuju přece pořád, nebo jo? Ale zírat soustředěně do počítače neviditelné skutečně není, naopak, je to celkem nápadné. Obzvlášť když chvíli trvá se řádně ponořit. Obzvlášť když tenhle prvotní ponor provádíte opakovaně (třeba když na vás mluví někdo, kdo má prázdniny). Ani ve dnech školní docházky se vaše pracovní doba nepočítá podle odseděných hodin, ale od skutečně odvedené práce. A tak přidáváte další hodiny před obrazovkou počítače a prokrastinace vás nepřipravuje ani tak o čas na práci, jako o ten volný.

Nenápadné je ale něco jiného, co mi moje práce bez větších potíží umožňuje – čas na chystání letních snídaní, obědů, večeří, oblečení, výprava na zmrzlinu, za kamarády… Bydlet na venkově může působit romanticky, ale když máte děti a chcete jim dopřát kroužky, je to taky neustálá taxikařina. A dohánění restů, když je člověk doma. Splývá volný čas a pracovní doba. Splývá vděčnost za privilegium dělat tuhle práci a mentální únava. Splývá pocit totální svobody a podezření, že jsem dvacet čtyři sedm rukojmí vlastních (těch hlavně!) i cizích očekávání. Takže ta odpověď na otázku, co dělám, je nakonec celkem jednoduchá. Co můžu.