Dominik Bárt (1998, Ostrava) patří k výrazným představitelům nejmladší generace české poezie. Básník, editor a překladatel žije v Brně, kde vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a pokračuje ve studiu intermediálních studií. V nakladatelství Větrné mlýny vede edici Mlat zaměřenou na debuty mladého básnictva a společně s Filipem Klegou pořádá platformu autorských čtení Omlatina. Překládá současnou polskou poezii a jeho vlastní tvorba byla přeložena do polštiny, čínštiny a maďarštiny.

Debutoval básnickou sbírkou Spodoby (2021), jejíž přepracované vydání vyšlo v roce 2025. Už v ní se ukazuje autorův zájem o jazyk nikoli pouze jako o průhledný prostředek sdělení, ale jako o svébytný materiál – o jeho zvuk, rytmus, významové posuny a možnosti i limity porozumění. Tento zájem se v jeho další tvorbě stále výrazněji propojuje s otázkou překladu a s polštinou. Právě polský jazyk se pro Bárta nestává jen předmětem překladatelské práce, ale také prostorem, v němž může zkoumat blízkost a současně nepatrnou, ale zásadní odlišnost dvou jazyků, které si mohou být velmi dobře srozumitelné, a přesto se nikdy zcela nepřekryjí.

Tento princip tvoří epicentrum jeho nejnovější básnické sbírky Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu / Dzięki dwóm językom nie zgubimy się w tłumaczeniu, vydané nakladatelstvím Větrné mlýny v roce 2025. Kniha vznikla během autorova rezidenčního pobytu ve Vratislavi a už její název naznačuje paradox, na němž je vystavěna: dva jazyky nás mohou od sebe oddělovat, stejně jako nás mohou přibližovat. Překlad zde není chápán jako jednoduchý převod jednoho hotového významu do druhého jazyka. Právě v okamžiku překladového procesu se ukazuje, co je nepřeložitelné, co se v překladu ztrácí, proměňuje a co v prostoru mezi jazyky vzniká:

Nechápeme se, chápeme se sebe.
s. 38

Jazyk nemusí sloužit k pochopení druhého, ale jako zvláštní forma sebepoznání, která demonstruje, jak vzdáleni jsme jemu i sami sobě.

Bártova zkušenost editora a překladatele je pro tento způsob psaní podstatná. Překladatel se musí neustále rozhodovat, co zachovat, co obětovat a co nechat vzniknout znovu. V případě blízkých jazyků navíc není vždy jasné, zda textu skutečně rozumíme, nebo zda pouze rozpoznáváme jeho povědomý tvar. Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu tak lze číst nejen jako dvojjazyčnou básnickou sbírku, ale také jako experiment s hranicí porozumění.

Čeština a polština jsou si dostatečně blízké na to, abychom mohli podlehnout iluzi, že si rozumíme. Právě tato blízkost však může být zdrojem nedorozumění. Podobně znějící slova mohou znamenat něco jiného, význam se může nepatrně posunout a věta, která se na první pohled zdá být srozumitelná, může při pozornějším čtení otevřít jiný význam. Bárt tento prostor mezi podobností a rozdílem využívá jako samotný materiál poezie. Dvojjazyčnost jeho knihy není jen formální vlastností; její nosná významovost se odehrává právě v jazykové souhře i nesouladu.

Dvojjazyčnost jako zkušenost nejistoty

Nejvýraznější formální vlastností sbírky je střídání češtiny a polštiny. Nejedná se však o klasickou dvojjazyčnou knihu, v níž by vedle sebe existovaly dva ekvivalentní texty. Jazyky se prolínají, střídají a vzájemně narušují. Bárt po čtenáři nežádá, aby všechny polské výrazy okamžitě překládal a tím si zajistil úplnou kontrolu nad textem. Smysluplná sdělnost je zaštítěna též zvukem, rytmem či podobností slov. Čtenář se tak dostává do podobné situace jako člověk, který se ocitne v cizím, ale částečně srozumitelném jazyce: zachytává jednotlivá slova, domýšlí si významy, někdy se orientuje správně a jindy se nechá zavést na scestí. Nedokonalé porozumění zde není selháním, nýbrž žádoucí zkušeností.

Překlad není jen jazyková operace. Je metaforou každé komunikace, v níž se pokoušíme dostat k významu, který nikdy nemáme zcela ve své moci. Překládáme nejen mezi jazyky, ale také mezi lidmi, zkušenostmi, místy a vzpomínkami: „Blízkost překládáme pohledem.“ (s. 28) Pocit afiliace k druhému mnohdy není možné sdělit skrze jazyk, nýbrž skrze gesto, významové ticho („Vědět se, a mlčet ještě.“ – s. 32; žádná slova nejsou dostatečná, tedy je žádoucí přiznat hranice komunikace), fyzickou přítomnost, pohled. Ani ty však nejsou interpretačně jednoznačné a „správné“: „Zase těm očím věříme, zase lžou / a my známe tu lež, jak se potápět.“ (s. 44)

Důvěřovat očím znamená vstoupit pod hladinu, kde už není nic samozřejmě viditelné. Ani vizuální či jiná smyslová zkušenost není zárukou pravdy. Klamavost, a tudíž deziluze, je všudypřítomná a nevyhnutelná. Víme, že naše interpretace mohou být chybné, ale stejně se bez nich neobejdeme.

Každé porozumění je pouhou interpretací a každá interpretace v sobě obsahuje možnost omylu. V tomto smyslu se básník blíží Derridovu konceptu dekonstrukce: význam není pevně daný a uzavřený, ale vzniká v neustálém pohybu mezi různými významy, kontexty a interpretacemi. To, co se při překladu zdá být jednoznačné, se může při bližším pohledu rozpadat a znovu skládat do nových významových souvislostí.

Falešná blízkost a proud času

Velmi silný motiv sbírky představují takzvaní „falešní přátelé“ – slova, která znějí podobně, ale znamenají něco jiného. V případě češtiny a polštiny jde o mimořádně produktivní básnický materiál, jelikož jsou si oba jazyky blízké: „Falešní přátelé, zrádná slova.“ (doslov)

Falešnými přáteli však nemusí být jen slova, mohou to být též vzpomínky, místa, obrazy, pohledy či lidé. Všechno, čemu důvěřujeme, protože to poznáváme, může být zároveň zdrojem omylu. Podobnost neznamená totožnost. Rozpoznat není totéž co pochopit.

Dalším nosným prvkem sbírky se stává motiv řeky. Objevuje se opakovaně a funguje téměř jako její prostorová a významová osa. Řeka spojuje i rozděluje. Má dva břehy. Teče jedním směrem, ale voda v ní se neustále obměňuje. Nese minulost, obrušuje ji, ale sama se nevrací. Je prostorem vztahu, času, paměti i zániku.

Ráno jako řeka
neznámá.
s. 14

Její plynutí odpovídá způsobu, jakým kniha zachází s pamětí, vztahem, jazykem i časem. Přítomnost není pevná: „Přítomnosti protékáme mezi prsty.“ (s. 27) Ve chvíli, kdy ji chceme zachytit, už se mění v minulost. Tento tematický prvek se propojuje s pamětí. Člověk se neustále vrací, ale nemůže se vrátit stejným způsobem: „Opakem je poznat se znovu, ale odzadu.“ (s. 58) Minulost poznáváme prostřednictvím toho, co víme dnes. Ani ona tedy není pevná. I ona se zpětně překládá. Tak jako překlad mění původní text, čas mění význam prožité zkušenosti.

Čas není vnímán jako lineární cesta vpřed, nýbrž jako proud, který mnohé odnáší, ale zároveň nechává existovat kdesi pod hladinou. „Učíme se nedívat se nazpět. Proudem odkladu.“ (s. 58) Cykličnost sbírka zdůrazňuje opakovaným návratem motivů, jež se v nových souvislostech proměňují a zároveň vytvářejí dojem kruhového pohybu a vnitřní soudržnosti celku.

Mezi břehy

Opakující se obraz dvou břehů tvoří zajímavou analogii. Pokud existují dva břehy, existuje i prostor mezi nimi. Člověk může přejít z jednoho na druhý, ale nemůže oba břehy zároveň obývat jako jedno místo. „Těla pod vlnami. Hledat vzájemně / druhý břeh.“ (s. 22)

Podobně i pomlčka je v kontextu celé sbírky velmi příhodným symbolem. Odděluje, ale zároveň spojuje. Vyskytuje se mezi dvěma částmi věty, podobně jako je člověk mezi dvěma jazyky nebo dva lidé mezi blízkostí a vzdáleností: „[…] pomlčkou stiskla mě. Na / konci slova.“ (s. 14)

Významný je též motiv domova. „Je jim po nás smutno? Našim domovům?“ (s. 22) Domov je personifikován a abstrahován, získává paměť. Není vnímán jako pevný bod, ale jako vztah mezi člověkem a místem, který se v čase proměňuje.

Sbírkou se též line obraz těla. I to představuje způsob komunikace, zejména neverbální, která není o nic jednoznačnější než jazyk. Tělesnost se neustále dostává do kontaktu s jazykem: „Bo ten język jest jedynym sposobem, / jak z tobą mogę rozmawiać.“ (s. 60) Či: „Pocit nahraditelnosti. Zamotaný jazyk.“ (s. 37) Tento obraz je metaforou situace, v níž člověk nedokáže přesně říci, co chce sdělit; jazyk se stává tělesnou překážkou.

Podobně také „Znamy się, ale nie wiemy, kim jesteśmy.“ (s. 28) ruší předpoklad, že znalost druhého vede k poznání. Vztah nevytváří pouze obraz druhého člověka. Mění také naši identitu. Druhý není pouze objekt poznání. Je zrcadlem, překladačem i místem, kde se vlastní já stává nejistým.

Vztah mezi dvěma lidmi se ve sbírce podobá vztahu mezi dvěma jazyky. Druhý člověk je jako jazyk, který se učíme. Něčemu rozumíme okamžitě, něco si musíme domyslet, něco zůstává nepřeložitelné. Kniha nekončí triumfem úplného porozumění: „Učíme se nedotýkat. Aby nám stačilo, / že druhý existuje.“ (doslov)

Nejvyšší možnou formou blízkosti není druhého dokonale přečíst, splynout s ním, ale přijmout jeho jinakost, jeho existenci bez nároku na jeho vlastnění.

Vratislav jako místo geneze knihy 1,5

Autorova poznámka na konci sbírky je důležitá také pro její interpretaci. Bárt uvádí, že do Vratislavi odjel díky nakladatelství Větrné mlýny na rezidenční pobyt původně s úkolem vytvořit literárního průvodce. Z tohoto zadání se postupně stalo něco jiného. Autor sám vzniklou sbírku označuje jako „knihu 1,5“ (s. 64), tedy stojící mezi debutem a zamýšlenou druhou sbírkou.

Tento údaj vysvětluje zvláštní charakter knihy. Nejedná se o cestopis, bedekr. Město není popisováno jako soubor pamětihodností. Je prostorem, v němž se mohly aktivovat motivy cizosti a blízkosti, pohybu mezi světy.

Řeka, která se knihou prolíná, se tak může přirozeně spojovat s konkrétní zkušeností města na Odře, ale zároveň se od konkrétní geografické reality postupně abstrahuje. Stává se metaforickou řekou času, vztahu a paměti. Jak sám autor uvádí, původní zadání postupně

vzala wrocławská voda a zůstaly jenom básně
s. 64.

Kniha jako most spojuje dva břehy a zároveň stvrzuje, že existují.

Poezie vztahu

Bártova sbírka je více než experiment s dvojjazyčností. Je o poezii vztahu – vztahu dvou lidí, dvou jazyků, dvou míst, minulosti a přítomnosti, blízkosti a vzdálenosti. A také poezii prostoru „mezi“. Mezi češtinou a polštinou, mezi dvěma břehy, mezi dvěma lidmi, mezi tím, co bylo řečeno, a tím, co zůstalo nevysloveno.

Grafická podoba knihy (Kateřina Wewiorová) je velmi úzce propojena s její poetikou. Výrazný kruh na obálce lze vnímat jako obraz návratu, opakování i uzavřeného prostoru, v němž se dva lidé a dva jazyky stále znovu setkávají; zároveň připomíná pohyb vody či její víření. Vodní motiv se objevuje i uvnitř knihy, vizuálně rozvíjí ústřední obraz řeky, proudu a dvou břehů. Voda netvoří hranicí, která odděluje, ale je především médiem, které umožňuje pohyb mezi místy, jazyky a významy, jež se v ní – podobně jako slova v překladu – přelévají, rozpouštějí a znovu skládají. Grafika tak velmi nenápadně, ale přesně zachycuje základní princip sbírky: být mezi dvěma břehy, dvěma jazyky a dvěma lidmi, aniž by bylo nutné tuto vzdálenost definitivně překonat.

Autorova poezie nestaví na velkých gestech. Její síla spočívá v drobných významových posunech, ve zvukových a významových detailech, ve hře mezi blízkostí a cizostí a v ochotě setrvat v prostoru nejistoty. Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu není knihou, která by nabízela jednoduchý návod, jak se přes jazykové rozdíly dostat k jednoznačnému porozumění. Spíše ukazuje, že právě díky rozdílu může vzniknout význam, který by v jediném jazyce nebylo možné vyslovit.