Po přečtení Jamese již není možné vrátit se k Dobrodružstvím Huckleberryho Finna a číst je stejným způsobem jako dříve. Everettův román zásadně proměňuje čtenářskou perspektivu: ukazuje, že i kanonické dílo může nést významy, které se naplno otevřou teprve tehdy, když dostane slovo postava, jež byla dosud odsouzena zůstávat v pozadí.
Román James amerického spisovatele Percivala Everetta (1956) patří k nejdiskutovanějším literárním událostem posledních let. V originále vyšel v roce 2024, českého překladu se dočkal letos.
Za tento literární dialog (v radikálním převyprávění) se slavným románem Dobrodružství Huckleberryho Finna získal jeho autor Kirkus Prize, Pulitzerovu cenu, National Book Award i reputaci jednoho z nejvýznamnějších současných amerických románů.
Zatímco u Twaina sledujeme svět očima třináctiletého Hucka Finna, Everett předává hlas Jimovi – zotročenému muži, který byl v původním románu především objektem Huckova morálního zrání. V Jamesovi Huck zůstává důležitou postavou, avšak je především dítětem, které teprve poznává svět. Jim je oproti tomu dospělý muž, otec, manžel a člověk nesoucí odpovědnost nejen za vlastní život, ale i za budoucnost své rodiny.
Právě zde Everett provádí svou nejvýznamnější reinterpretaci. Twainův Jim působí prostě; jakkoli je postavou soucitnou, zůstává svázán dobovými stereotypy. U Everetta je vzdělaným, inteligentním, sečtělým mužem, který přemýšlí filosoficky a ovládá kultivovanou angličtinu, jen před bělochy záměrně používá otrocký dialekt, jelikož je to tak bezpečnější. Společnost, která otroctví potřebuje k vlastní existenci, musí zároveň věřit, že zotročení lidé nejsou plně lidskými bytostmi. Předstíraná prostota se tak stává maskou, za níž se skrývá intelekt i sebeúcta.
Už samotný název románu je významovým gestem. Everett nepřebírá Twainova Jima, ale vrací mu celé jméno: James. Z vedlejší postavy označené jménem, které v sobě nese historickou stopu podřízenosti (v otrokářské společnosti 19. století byli černoši často oslovováni pouze křestním jménem nebo zdrobnělinami, zatímco plné jméno a příjmení byly znakem společenské identity a lidské důstojnosti), vytváří člověka s vlastní identitou, hlasem a příběhem. To, co bylo u Twaina vyprávěno zvenčí, nyní nahlížíme zevnitř. Everett pokládá otázku: Kdo je Jim, když ho přestaneme vidět očima společnosti, která ho vlastnila?
Kniha je uvozena oddílem „Notes“ Daniela Decatura Emmetta, který představuje jeden z klíčů k interpretaci celého románu. Daniel Decatur Emmett (1815–1904) byl americký hudebník a autor písní, spoluzakladatel prvních minstrelských souborů, jejichž bělošští herci v blackface (s obličejem natřeným načerno) vytvářeli karikaturní obraz černochů (coby nevzdělaných, líných a komických postav) a po desetiletí spoluutvářeli rasové stereotypy americké společnosti. Tento žánr byl v 19. století mimořádně populární a zároveň patří k nejrasističtějším kapitolám americké kulturní historie. Emmettovi je také připisováno autorství písně „Dixie“, která se později stala neoficiální hymnou Konfederace během americké občanské války.
Everett tento symbol kulturního přivlastnění obrací naruby. Texty, které zpočátku připomínají hlas společnosti mluvící o černoších, se v průběhu románu proměňují v prostor, kde může James konečně promluvit sám za sebe. James získá Emmettův zápisník, začne do něj psát svůj vlastní příběh a přivlastní si médium, které původně sloužilo k jeho ponižování. Motiv, jenž původně reprezentoval jazyk nadvlády a zesměšnění, se stává prostředkem sebevyjádření a návratu lidské důstojnosti. Zápisník, který původně produkoval rasistické obrazy černochů, se promění v prostor, kde Afroameričan vypráví vlastní příběh. Everett tím komentuje nejen otroctví, ale i samotné dějiny americké literatury: kdo měl právo vyprávět a o kom bylo po staletí pouze vyprávěno.
Dějová paralela začíná obdobně. James je otrokem slečny Watsonové, stejně jako Jim v Twainově předloze. Když zjistí, že mu hrozí prodej a odloučení od rodiny, rozhodne se uprchnout. Dostává se na Jacksonův ostrov, kde se setkává s Huckem, který předstírá svou smrt, aby unikl násilnickému otci, a společně se vydávají na cestu po Mississippi. Everett dále využívá řadu známých epizod z jejich putování jako dům unášený po povodni, v němž se nachází mrtvý muž, Huckův převlek za dívku, plavba na voru, setkání s lupiči na vraku parníku, mlha a následné znovushledání i příchod krále a vévody.
Právě zde však Everettův román přímočaře zamíří jinam – ve chvíli, kdy se James a Huck rozdělí. Zatímco Twain postupuje k příběhu rodiny Wilksových a následně k prodeji Jima rodině Phelpsových, Everett postupně opouští původní dějovou trajektorii a vytváří pro Jamese vlastní příběh. Celé absurdní „osvobozování“ Jima za pomoci Toma Sawyera, které zabírá závěr Twainova románu, Everett eliminuje. Nedovolí, aby se Jamesův příběh dostal pod kontrolu bílého chlapce a jeho hry.
Everett prakticky vynechává části, jichž je svědkem Huck, nikoli Jim (např. Grangerfordovy a Shepherdsonovy), a naopak vkládá do svého románu pasáže, které vykreslují Jamese jako intelektuála. Místy snad až příliš demonstrativně, např. na s. 34, kde se James a další otrok zamýšlejí nad rozdílem mezi proleptickou a dramatickou ironií, což se z hlediska společenského a historického kontextu jeví pramálo věrohodné: takto sofistikovaným literárněteoretickým aparátem disponují i dnes výlučně odborníci.
Ve svých snech (a halucinacích, např. po uštknutí chřestýšem) hovoří s Voltairem či Lockem o svobodě, rovnoprávnosti a pokrytectví:
Ty máš […] představu přirozených svobod, a všichni je máme už tím, že jsme lidé. Ale když se tyto svobody dostanou pod společenský a kulturní tlak, stanou se z nich svobody občanské, a ty už jsou podmíněny hierarchií a situací.
s. 56
Za zásadní divergentní bod si Everett volí zákeřnosti vévody a krále završené novým momentem, kdy se Jim shodou okolností stává členem souboru Virginia Minstrels a setkává se s reálnou historickou postavou: Danielem Decaturem Emmettem.
Everett odmítá Twainovu závěrečnou konstrukci postavenou na Tomově fantazii a jeho představě dobrodružství (a přitom na utrpení člověka). Jeho James směřuje k vlastnímu, mnohem temnějšímu a zároveň existenciálně laděnému, emancipovanému závěru, v němž se sám stává subjektem svého příběhu. Prochází přímou konfrontací s násilím otrokářského systému (v tomto ohledu je výmluvná i scéna s Mladým Georgem, který je lynčován a posléze oběšen za krádež tužky, která se u něj ani nenajde, tužky, jež posléze píše Jamesův příběh), sám se dopouští všeho, z čeho je obviňován (krádež, únos i vražda) a jeho svoboda není darem ani šťastným rozuzlením, ale výsledkem bolestných rozhodnutí a vysoké osobní ceny.
Jestliže Dobrodružství Huckleberryho Finna sleduje především Huckovo morální probuzení, kdy se rozhodne pomoci Jimovi navzdory společenským i náboženským pravidlům, James již není příběhem bílého chlapce, který poznává lidskost otroka, ale příběhem člověka, jemuž byla lidskost systematicky upírána a který se jí navzdory všemu odmítá vzdát.
Everett zcela opouští Twainův komediální tón. Jamesovým cílem není pouze uniknout; od počátku svého útěku se snaží nalézt způsob, jak ochránit svou rodinu a zajistit své ženě a dceři svobodu. Román končí otevřeněji než Twainův text. Svoboda není cílovou stanicí, nýbrž začátkem života, v němž rasismus ani útlak nezmizely a válka Severu proti Jihu je teprve na počátku.
Everett neusiluje o jednoduchou revizi ani o odsouzení Twainova románu. Vychází z premisy, že Huckleberry Finn byl na svou dobu mimořádně odvážným textem. Twain dokázal přesvědčit generace čtenářů, že otrok je především člověk a přítel. Everett jde o krok dál. Dává tomuto člověku vlastní hlas, vlastní jazyk i vědomí. Neopravuje Twaina; dopisuje to, co historicky ani literárně nemohlo být v roce 1885 vysloveno stejným způsobem.
Zatímco v Dobrodružství Huckleberryho Finna je Jimovo osvobození výsledkem souhry okolností – ukáže se, že slečna Watsonová ho ve své závěti propustila na svobodu –, Everettův James nemůže čekat na žádný akt milosti ani na nápravu systému, který ho zotročil. Je si vědom skutečnosti, že žádná instituce nepřijde, aby mu přiznala lidská práva, která mu byla od počátku upírána. Svobodu proto nezískává darem, ale musí si ji vybojovat sám. A tato cesta není vítězným dobrodružstvím, nýbrž bolestivým procesem, v němž James ztrácí přátele, je nucen čelit násilí a překračovat vlastní morální hranice.
Nejvýrazněji se tento konflikt projeví ve chvíli, kdy James sáhne k násilí proti lidem, kteří představují samotný mechanismus otrokářského systému. Everett zde otevírá jednu z nejtěžších etických otázek románu: co se stane s představou spravedlnosti ve světě, kde zákon chrání bezpráví? Je násilí stále zločinem, pokud je jediným prostředkem obrany proti člověku, který druhé systematicky zbavuje lidskosti?
James není vykreslen jako bezchybný hrdina, který vítězí bez poskvrny. Právě naopak – Everett ukazuje cenu odporu. Člověk, kterému byl celý život upírán status plnohodnotné lidské bytosti, je nakonec donucen bojovat za svou svobodu prostředky, jež ho poznamenávají. Román tím odmítá jednoduché rozdělení na hrdiny a viníky a ukazuje, jak otrokářský systém deformuje nejen oběti, ale i samotnou možnost morálního jednání.
Jamesova cesta není završena pouze získáním svobody. Jeho skutečným cílem je především opětovné spojení s rodinou. Po všech ztrátách a překážkách se mu podaří nalézt ženu a dceru a společně se vydávají na sever, do prostoru, který symbolizuje geografickou vzdálenost od otrokářského jihu i možnost nového začátku.
Everett ovšem nezobrazuje sever jako ráj svobody, neboť svoboda není konečným stavem, ale neustálým procesem hledání bezpečí, identity a důstojnosti. Významnou symbolickou roli proto získává samotné Jamesovo jméno. Muž, který byl po celý život označován jménem Jim – jménem zkráceným, zjednodušeným a zbaveným plné identity –, se na konci vrací ke svému skutečnému jménu: James. Nejde o drobnou změnu oslovení, ale o završení celého románu. Z člověka definovaného vlastnictvím druhých se stává člověk, který sám určuje, kým je.
Everett do příběhu vkládá ještě jednu zásadní rovinu; pro mnohé šokující. Rovinu, jež zpětně proměňuje vztah mezi Jamesem a Huckem a dodává jejich poutu zcela nový význam. Zatímco u Twaina je Huck chlapcem, který postupně překonává předsudky společnosti, v níž vyrůstá, a rozhoduje se pomoci člověku, kterého jeho okolí považuje za méněcenného, u Everetta je tato vazba prohloubena ve spojení, jež přesahuje přátelství a otevírá nový pohled na otázku původu, identity a dědictví minulosti.
Autor vedle sebe staví dva osudy: dospělého, jemuž společnost upřela základní lidská práva, a dítěte, které díky okolnostem svého narození získává přístup k možnostem, jež Jamesovi nikdy nebyly dopřány. Huckova postava přesahuje symbol morálního probuzení a stává se ztělesněním hluboké nerovnosti lidí ve společnosti, v níž o svobodě člověka nerozhodují jeho schopnosti, charakter ani lidská hodnota, ale společenské konstrukce identity.
Jamesův zápas proto není jen bojem osobním; je také bojem o možnost budoucnosti, kterou on sám nikdy nemohl očekávat. Everett tím rozšiřuje téma románu a ptá se: co skutečně znamená být svobodným člověkem? A může být společnost považována za svobodnou, pokud tuto svobodu nepřiznává všem?
Tuzemské vydání Everettova románu James se dostalo k českým čtenářům v překladu Jiřího Hanuše. Překlad této knihy představoval mimořádně náročný úkol, jelikož Everett svůj román výrazně staví na úloze jazyka. Ústředním se stává rozdíl mezi tím, jak James skutečně mluví a myslí (vyprávění je psáno v ich-formě z pohledu Jamese), a tím, jakým způsobem musí mluvit před bílou společností, která od něj očekává stereotypní obraz nevzdělaného otroka.
Jazyk v románu tak není vnímán jako prostředek komunikace, nýbrž nástroj společenské kontroly. To, jak člověk mluví, rozhoduje o tom, jakou hodnotu mu okolí přisoudí.
„Co když nám nebudou rozumět,“ zeptala se Lizzie. „To je v pořádku. Jen ať se trochu snaží, aby vám rozuměli. Něco jen tak zamumlejte, aby se cítili spokojení, že vás můžou napomenout, abyste nemumlali. Oni si to napomenutí vychutnají a pomyslí si, že jste hloupí. Zapamatujte si, že čím víc se oni rozhodnou vás neposlouchat, tím snáz si my budem moct něco sdělit, i když jsou u toho.
s. 29
James vskrytu vzdělává svou rodinu i komunitu na základě knih, které si tajně půjčuje z knihovny soudce Thatchera, a jeho schopnost přepínat mezi dvěma jazykovými rejstříky představuje jednu z nejoriginálnějších myšlenek románu.
Dosud nikdy jsem neviděl bělocha tak vyděšeného. Pozoruhodnou pravdou však bylo, že to, co ho tak rozhodilo a vystrašilo, nebyla pistole, ale můj jazyk, skutečnost, že nesplňuji jeho očekávání a že umím číst.
s. 294
Právě tato dvojí jazyková rovina představuje pro překladatele největší výzvu. Nestačí převést jednotlivá slova; je třeba zachovat celý systém moci ukrytý v řeči. Jiří Hanuš se proto musel vyrovnat nejen s historickou angličtinou 19. století, ale také s Everettovou hrou mezi kultivovaným jazykem Jamese a záměrně stylizovaným jazykem, který James používá jako ochrannou masku před otrokáři.
Česká verze dokáže věrohodně přenést tuto sílu románu a proměnu Jamese ve vypravěče vlastního života.
James coby svébytné literární dílo obstojí i bez znalosti Twainova románu. Lze ho číst jako autonomní historický román i jako promyšlenou literární polemiku s jedním ze stěžejních textů amerického kánonu. Afroamerický spisovatel Percival Everett přitom neusiluje o revizi ani odsouzení literární klasiky optikou současných hodnot, nýbrž otevírá prostor hlasu, který byl v původním vyprávění přítomen, avšak zůstával upozaděn – hlasu zotročeného černocha, jenž byl v Twainově románu nahlížen především perspektivou bílého vypravěče. Everett Twaina neopravuje, ale rozšiřuje jeho svět o perspektivu, kterou americká literatura po dlouhou dobu systematicky vytěsňovala.
Navazuje dialog s literární tradicí své země a reflektuje historické nerovnosti, jež se promítaly nejen do společenské reality, ale i do způsobu vyprávění. Nesnaží se napravovat minulost ani přepisovat dějiny; ukazuje, že dějiny i literatura vždy obsahují více hlasů, než kolik jich bývá slyšet. Připomíná, že za každým velkým příběhem existuje také jeho nevyřčený protipříběh – perspektiva těch, kteří stáli na okraji, jejichž zkušenost byla redukována nebo umlčena.
Everett propojuje filosofickou reflexi i napětí do textu, který je mimořádně čtivý a zároveň podnětný. Nesklouzává k moralizující či ideologické korektuře literární klasiky; místo toho vytváří její přesvědčivé a umělecky suverénní rozšíření, jež odpovídá současnému stavu poznání i proměněnému chápání historické zkušenosti. Nepřepisuje Twainův román, ale odhaluje další rovinu příběhu, která v něm byla od počátku latentně přítomná.
Po přečtení Jamese již není možné vrátit se k Dobrodružstvím Huckleberryho Finna a číst je stejným způsobem jako dříve. Everettův román zásadně proměňuje čtenářskou perspektivu: ukazuje, že i kanonické dílo může nést významy, které se naplno otevřou teprve tehdy, když dostane slovo postava, jež byla dosud odsouzena zůstávat v pozadí.
Odeon
Ústředním poselstvím Liv Strömquist je, že život nemáme neustále racionalizovat, optimalizovat ani podřizovat výkonu či kontrole, ale spíše ho přijímat v jeho nejistotě a proměnlivosti a jednoduše ho plně prožívat.
Monochromatické, indigově laděné ilustrace Jindřicha Janíčka (grafická úprava: Nikola Janíčková) následující po jednotlivých kapitolách text nepřebíjejí, ale citlivě jej doprovázejí a rozšiřují jeho významový prostor. Místy dokreslují konkrétní situace, jindy dotvářejí atmosféru a emoční ladění.
Přebal knihy působí nenápadně, výrazně však pracuje s atmosférou. Tlumená, téměř monochromatická fotografie navozuje dojem zastavení a odstupu a působí o to signifikantněji, že se jedná o motiv svatby (přechodového rituálu). Postavy zachycené zezadu v pohybu ztrácejí svou konkrétnost a získávají obecnější, symbolickou rovinu. Typografie komorního brožovaného vydání je střídmá, odpovídající charakteru textů a podtrhující celkovou melancholickou náladu sbírky.
Šekelí léta nejsou nostalgickou kronikou mládí ani lehkovážným cestopisem o devadesátkovém Izraeli, ale svědectvím o střetu s realitou, v níž se idealizované obrazy identity „země zaslíbené“ lámou v každodennosti, mezilidských vztazích i v neviditelných hierarchiích společnosti. Text místy provokuje, jindy pobaví, občas zneklidní, ale nesnaží se prvoplánově servilně zalíbit.
Autorčina schopnost prolínat realistické prozaické líčení s poetickou hloubkou a emocionální intenzitou dává románu výraznou identitu a rezonanci. Kniha zanechává dlouhotrvající dojem a silné reflexe nad lidskou existencí.