Na konci šesté epizody televizního seriálu Byli jednou dva písaři (1973) se do pokoje Jiřího Sováka v roli Bouvarda dobývá vilná ženská. Bouvard drží ze všech sil dveře a říká svému parťákovi Pécuchetovi, jehož ztvárnil Miroslav Horníček:

Víte, z čeho mám největší radost? Že vona neví, že je konec šestého dílu!

Načež následují titulky a epizoda nazvaná „Anatomie“ skutečně skončí.

Podobné zcizovací efekty hojně využívala i britská komediální skupina Monty Python. Příznačný je v tomto ohledu drobný výjev z jejich televizního „létajícího cirkusu“, který se poprvé vysílal v letech 1969 až 1974. Postava opouští jednu scénku a bloudí po silnici, než najde ukazatel Ke skeči, aby dokráčela do dalšího humorného výstupu. „Měli jsme až po krk tradičního, správně vystavěného skeče – začátek, prostředek a nezbytná pointa,“ říkal Graham Chapman, jeden z komiků, kteří svým lakonickým „And Now For Something Completely Different“ („A nyní něco úplně jiného“) naruby převrátili dosavadní gramatiku televizní zábavy.

I ve světě anekdot můžeme pozorovat podobné pohyby proti struktuře a řádu. „Letí beruška po poušti a najednou má orgasmus… Znáš to? Ne? To je takovej fajn pocit při sexu…“ – „Takže vejde chlápek do baru s opicí… zbytek vtipu jsem zapomněl, ale tvoje máma je kurva!“ Takové vypravěčské figury bourají už samotný start vtipu. Někdy zas vypravěči používají dvojitý začátek. „Co je horší než najít v jablku červa?“ Odpověď: „Najít v jablku jen půlku červa.“ Proč? Protože tu druhou půlku červa jste už snědli. Anebo to jde říct ještě jinak. „Co je horší než najít v jablku červa?“ Odpověď: „Když ti někdo vrazí do zadku deštník a otevře ho!“ To je přece taky pravda, i když jsme z běžné silnice prudce odbočili na území anarchie, nesmyslu a bláznění, kde se svět nebere vážně.

Vypravěči často taky narušují iluzivnost vyprávěného. Viz vtip o malířích, co natírají strop, přičemž jeden houkne na druhého: „Franto, drž se štětky, beru si štafle!“ Tento vousatý fór má ovšem variantu z blázince. Lékař vejde do místnosti, kde blázen na žebříku maluje strop, a říká: „Poslyš, pořádně se drž štětce, potřebuju ten žebřík!“ Blázen se chytí štětce, doktor vezme žebřík a blázen zůstane v pohodě viset na štětci. Udivený lékař se ptá: „Jak jsi to dokázal?“ – „Jednoduše. Já jsem ten vtip znal…“

Slovo se stalo tělem i v historce o námořníkovi, jenž se jako jediný zachránil z potopené lodi. Na otázku, jak si počínal, pravil: „Docela jednoduše. Od rána jsem měl žízeň jako trám, no a toho trámu jsem se držel…“ Lodní doprava a síla slov hrají roli taky v následujícím příběhu. Pan Kraus vypravuje: „Cestoval jsem lodí do Anglie. V podpalubí bylo sto sudů se střelným prachem a najednou někdo hodil hořící zápalku do jednoho z nich.“ – „Strašné!“ zvolali posluchači, „a co bylo dál? Ta loď vyletěla do povětří?!“ – „To si myslíte vy,“ řekl pohrdavě pan Kraus, „ale Bůh je mocný. Ta historka není vůbec pravdivá.“

K destrukci klasického vtipu přispěly též „zvojtěné“ anekdoty, kde se pomotání pointy stalo novou kvalitou. Humoristický karambol dostal jméno po herci Jaroslavu Vojtovi, o němž se tvrdilo, že většinu anekdot při vyprávění popletl. Sám herec tuto svou dispozici nepopíral, ovšem dodával, že lidová tvořivost začala na jeho vrub produkovat vtipy zcela samovolně. Z historek o Vojtovi, v nichž obvykle coby nahrávač sekundoval herec Karel Höger, se stal samostatný žánr. Pár ochutnávek…

Höger položil Vojtovi otázku, zdali zná větu, v níž jsou tři „ti“ za sebou. Vojta nevěděl. Höger říká: „U řiti ti tiká budík!“ – „Jé, to je bezvadné, to musím říct doma mamině.“ Po příchodu domů volá: „Mamino, znáš větu, kde jsou tři ‚ti‘ za sebou?“ – „Neznám.“ – „No přece: U prdele ti zvoní budík!“ Anebo: Vojta s Högerem v galerii. Högera políbí múza a po chvilce přemýšlení pronese u obrazu Venuše: „Aj, který to as moralist jí namaloval na tu fí fí list?“ Vojta doma: „Stará, to jsem ani nevěděl, že Höger umí psát i básničky. Před obrazem nahotinky vytvořil verš: Aj, který to as moralist jí namaloval na tu píču fí fí!“ Případně: Höger s Vojtou na nudistické pláži. Höger si vyhlédl krásnou blondýnku a po chvilce dohadování zmizí s dámou v písečných dunách. Po čtvrthodině se vrátí. Karel vypadá naštvaně a Jaroušek se táže: „Tak co, jaký to s ní bylo?“ – „Ale, ani se neptej! Seděla v písku!“ A Höger si uplivne napravo i nalevo. Vojta po návratu domů říká ženě: „Byli jsme s Högerem na pláži a zase splašil mladou krasotinku. A představ si – byla zavřená v Českých Budějicích!“ A taktéž si uplivne.

Technika kalamitních point se však neomezuje pouze na „zvojtěnky“. Stranou nezůstal ani pověstný židovský humor. Roubíček šel po Národní třídě a potkal Kohna. „Kohne, buďte zdráv!“ – „Já už se nejmenuju Kohn, já jsem si počeštil jméno, teďka se jmenuju Perkeles.“ – „A co dělaj?“ – „Nic. Privatizíruju. Mám na Zbraslavi vilu a ležím tam celej den na terase.“ Roubíček přijde domů a sděluje ženě: „Představ si, holka zlatá, já potkal Kohna. On si dal počeštit jméno na Perkeles a ta jeho Sára se jmenuje Terasa!“

A jak zakončit kapitolu o zcizovacích efektech v humoru? Možná konstatováním, že za minulého režimu jste mohli díky vtipu i něco zcizit. Soudruzi, jak známo, občanům zakazovali dovážet z ciziny nejrůznější zboží. A pokud jste si zvenku něco vezli, museli jste to zapsat do celního prohlášení. Jistý filuta proto propašoval z NDR zapovězený elektrický mandl tak, že ho v prohlášení zařadil mezi lahůdky. Uvedl, že si přiváží rozinky, mandl a oříšky. Podobně oklamal celníky i další šibal, jenž si zakoupil zakázaný projektor. Do celního formuláře napsal, že dováží dia sušenky, dia bonbony, dia projektor a dia sladidlo. Další čtverák si zas při cestě na Západ zabalil do kufru ponorný vařič, který zapsal do celního prohlášení jako „el. var.“. A zpátky vezl elektrické varhany.

A nesmíme zapomenout ani na kreslíře Vladimíra Renčína, který na Nový rok uveřejnil vtip, kde postavička zvaná Dlabáček pozvedá číši k obloze a praví:

Připíjím všem lidem dobré vůle, kromě Rambouska, který mi dluží dvacet korun.

Načež mu od skutečných osočených Rambousků začaly chodit poštou dvacetikoruny. Vtip tehdy vystoupil z fikce přímo do reality. A zcizovací efekt se šťastně potkal s efektem finančním.