o covidovém intermezzu jako by se ale život vrátil do zajetých kolejí. Koupit větší džíp, vyhodit nespotřebované jídlo, objednat z Asie oblečení podle nejnovějších módních trendů, zaletět si za sluníčkem, využít slevy… Islanďané mají v přepočtu na obyvatele jednu z nejvyšších uhlíkových stop na světě. Přesto zaznívají hlasy, že je ostrov v severním Atlantiku velmi malá země a na jeho emisích nezáleží. Opak je ale pravdou – když nebude nastavená pravidla a vytyčené cíle dodržovat Island, proč by to měli dělat velcí hráči? Nač pořádat další klimatické konference?

Výsledný efekt je však ještě překvapivější. Díky změněné perspektivě vnímání času získáváme odstup. Otázky po tom, kolik okamžiků se vejde do jediné chvíle nebo jak dlouhá je věčnost, se vynořují a zase mizí, neboť přestávají dávat smysl. Spolu s autorkou se ocitáme v bezčasí „pozorující nepřítomnosti“, bez pocitů, bez emocí, bez účasti a prakticky bez zaujetí.

V závěrečné třetí části Autobiografie chobotnice pak Vinciane Despret nechává skrze „experimentování s významy“ promlouvat samotnou chobotnici, přičemž se naplno noří do problematiky psaní, které už není pouze lidské. Psaní se stává záležitostí každé živé bytosti…

Při psaní v noci jako bych prožíval svobodné, imaginativní stavy, o kterých píše Nápravník. Když si to však po sobě čtu všechno znovu, s odstupem a za dne, tedy pod optikou znovunabytého střízlivého rozumu, musím se nad celým pokusem ušklíbnout.