Anekdoty nemají moc dobrou pověst. Je to laciné zboží z šantánů a estrád, říkají estéti. Je to zastaralá veteš plná stereotypů a šikany, říkají moralisti. Ani já, popravdě, anekdoty neměl moc rád. Televizní Kabaret U dobré pohody či svazečky vtipů s roztlemenou papulou na titulu prezentovaly anekdoty v dobách socialismu jako neškodné povídačky o lordech a tchyních.

Ale to byla jen jedna vrstva podceňovaného žánru – zatuchlá, bezzubá a neinvenční. Pak jsem začal objevovat i jiné okruhy anekdot. Některé se podobaly svou vykloubenou logikou surrealistické básni či filmové grotesce, jiné přinášely výklad politické situace ve zkratce přesněji a pravdivěji než sáhodlouhé komentáře, další obsahovaly jiskřivou životní filosofii, neřkuli moudrost. A tak jsem postupně našel ve vtipech zalíbení.

Začal jsem anekdoty sbírat, třídit do různých hnízd, zkoumat jejich mechanismy. Pitval jsem je, jako to dělal blahé paměti literární vědec Zdeněk Kožmín ve svých Zvětšeninách s poezií – jen místo Holanových veršů jsem studoval anatomii „zvojtěných“ vtipů či anekdot o výměně žárovky. Oceňoval jsem variace a aktualizace, jež vtipy vracely znovu do oběhu. Ohromovala mě klaunská logika, verbální gagy i zcizovací efekty, které odkazovaly až k modernímu umění. A vždy mě fascinovalo, jak se anekdoty prolínají do reality. Ty nejlepší vtipy jsem totiž slyšel vyprávět na vlastní uši, neboť anekdota jako jeden z mála posledních mohykánů ještě žije v podobě ústní lidové slovesnosti. „Anekdotu vyhnali z umění – vrátila se do života,“ dokladoval polský satirik Stanisław Jerzy Lec.

Pokud mě paměť neklame, svůj první vtip v životě jsem slyšel od mámy. Procházeli jsme se po betonové cestičce tehdy čerstvě zbudovaného pražského sídliště Prosek, kam jsme se přistěhovali. Nejspíš jsme šli do zdravotního střediska, protože máma dala k dobru repliku z lékařské ordinace. „Pane doktore, když ráno piju čaj, píchá mě v oku,“ říká pacient. „Tak si vyndejte lžičku z hrníčku,“ zněla odpověď. Poprvé, co si z raného dětství pamatuji, jsem slyšel dospělého takhle mluvit. Nevážně, nepravdivě, neutilitárně. Potěšilo mě, že řeč se dá používat i mimo praktickou užitkovost jako rozverná hra. A že toho jsou schopni i rodiče.

Když nad tím tak přemýšlím, díky vtipu jsem se i oženil. Seděl jsem na vysoké škole v posluchárně, kde probíhala málo záživná přednáška. V ochozu přede mnou jedna blondýna říkala nějakému klukovi hádanku: „Víš, jak pozná indián, že v řece není voda?“ Odpověď mu zašeptala do ucha. Když jsem tu dívku pak potkal na chodbě, zastavil jsem ji a ptal se na pointu. Jinak bych se s ní do řeči nedal. „Práší se mu za kánoí,“ povídala ta studentka, která do roka otěhotněla, a tak jsme se vzali. Mimochodem, ten vtip nebyl moc dobrý, to manželství bylo lepší.

A tak to pokračovalo dál. Když jsem nastoupil jako učitel do jedné školy, natrefil jsem na idiotského ředitele, jehož specialitou byly úmorné porady o ničem v pátek odpoledne. A uštvané kolegyně-pedagožky se i přes tento nekřesťanský čas nechávaly vtahovat do duchamorných debat. Tak jsem si je vzal stranou a řekl jim:

Víte, jaký je rozdíl mezi česnekem, viagrou a kokotem? – Česnek prodlužuje život, viagra prodlužuje milování a kokot prodlužuje porady.

Na další schůzi pak stačilo ukázat kolegyni, co už se nadechovala k diskusi, na papírku napsané slovo „česnek“ – a promptně se vzdala slova.

Takto mi vtipy pomáhaly na cestě životem. Ještě jeden příklad. Každý rok, když patřičně shrbený a ustrašený kráčím na finanční úřad odevzdat daňové přiznání, vzpomenu si na tuto vousatou židovskou anekdotu. Úředník z finančáku přijde na kontrolu do synagogy. Prochází s rabínem po svatyni a ptá se: „Co děláte se zbytky svíček?“ – „Sbíráme je, dáváme do krabice, a když je plná, posíláme je zpět do továrny na svíčky,“ říká rabín, „a oni nám za to čas od času pošlou krabici svíček zdarma.“ – „Ale to je dar, to musíte zdanit!“ vykřikne úředník a pokračuje: „A co děláte s drobky od chleba, který rozdáváte chudým?“ – „I na to myslíme. Sbíráme je, a když máme plnou krabici, pošleme ji zpět do pekárny a oni nám čas od času pošlou krabici chleba zdarma.“ – „To je taky dar, to musíte opět zdanit!“ čílí se úředník. „A co děláte se zbytky předkožek po obřízkách?“ Rabín odvětí: „I na to myslíme. Sbíráme je do krabice, a když je plná, posíláme ji na finanční úřad.“ Úředník se podiví: „Vážně k nám? A proč?“ Rabín: „Oni nám pak za to čas od času pošlou takovýho čuráka, jako jste vy!“ Inu, když u přepážky na berňáku předávám formulář daňového přiznání, většinou blbě vyplněný, přimhouřím oči a vidím dotyčného protivného úředníka sestaveného po vzoru maskota Michelinu ze samých předkožek. A hned je mi o něco lépe.

Pak existují ještě případy, kdy sama realita doběhne imaginaci humoru. V šedesátých letech vyšel v Dikobrazu kreslený vtip Vladimíra Renčína. Byla na něm manželka myjící nádobí v kuchyni, pod stolem dvě hrající si děti a v rohu obrázku se skvěla otevřená skříň, v níž seděl manžel s vysílačkou a sluchátky na uších. Šeptal:

Tady agent X-92, oženil jsem se a mám dvě děti, čekám na další instrukce.

Ten vtip jsem si vystřihl a léta visel na dveřích mojí skříně. Až dlouho po sametové revoluci jsem se setkal s jednou paní, která mi vyprávěla o agentce východoněmecké tajné služby Stasi, jež byla za socialismu nasazena na jistého významného chemika z NSR. Jelikož šlo o dlouhodobé vytěžování, měla s ním prý i dítě.

Podobně zarezonoval v realitě i pijácký bonmot: Když ze slova láska odeberete pět písmen a čtyři přidáte, dostanete slovo pivo. Je to absurdita, ale pozor. Nedávno jsem zjistil, že rumunsky se láska řekne iubire (čti jubíre) – a tam se přece ozývá chmelem vonící „bír“ čili „bier“. Toť přímo křesťanská proměna! Transsubstanciace. Přepodstatnění, kdy se na oltáři mění chléb v tělo a víno v krev, potažmo láska v pivo… Anebo ještě prozaičtěji: Když ze slova láska odeberete tři písmena a šest přidáte, dostanete slovo nenávist. A to se v životě bohužel dost často stává.

Je na každém, co si z anekdot vezme. Mně tuhle ožily novým významem i otřepané dětské vtipy o mravenci, který peskuje slona. Takové to: „Slone, vylez z vody,“ říká mravenec, „chci se podívat, jestli nemáš moje plavky!“ Kameňák? Jistě, ale pohleďte na toto africké přísloví: „I slona jednou sežerou mravenci.“ Najednou vyplouváme na hloubku.