Výsledný efekt je však ještě překvapivější. Díky změněné perspektivě vnímání času získáváme odstup. Otázky po tom, kolik okamžiků se vejde do jediné chvíle nebo jak dlouhá je věčnost, se vynořují a zase mizí, neboť přestávají dávat smysl. Spolu s autorkou se ocitáme v bezčasí „pozorující nepřítomnosti“, bez pocitů, bez emocí, bez účasti a prakticky bez zaujetí.

V závěrečné třetí části Autobiografie chobotnice pak Vinciane Despret nechává skrze „experimentování s významy“ promlouvat samotnou chobotnici, přičemž se naplno noří do problematiky psaní, které už není pouze lidské. Psaní se stává záležitostí každé živé bytosti…

Při psaní v noci jako bych prožíval svobodné, imaginativní stavy, o kterých píše Nápravník. Když si to však po sobě čtu všechno znovu, s odstupem a za dne, tedy pod optikou znovunabytého střízlivého rozumu, musím se nad celým pokusem ušklíbnout.

Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála, „jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit“