Houby nefungují v symbióze jen s rostlinami, mají toho dokonce víc společného s živočichy, píše Sheldrake, a lidé na ně spoléhají déle, než jsou na světě v podobě druhu homo sapiens. Což se projeví i v závěrečné kapitole, kterou si Sheldrake vyhradil pro své oblíbené kvasinky. Z jistého úhlu pohledu to byly právě kvasinky, které si nás ochočily během neolitické revoluce (role piva a jeho vliv na domestikaci zvířat je mezi historiky dobře známa).

Někdy nám jen naše lenost nedovoluje vidět a pochopit. Chceme všechno hned: spatřit, vyhodnotit a běžet dál, škatulkovat a dělit na: okamžitě srozumitelné = vhodné pro děti, vs. vyžadující ponoření se, zastavení zběsilého smýkání očima z místa na místo = pro děti nevhodné. Ale není to náhodou jinak?

I volný verš, přijde mi občas, postrádá kýženou nevyhnutelnost, kratší báseň zase jedinečnost utkvění, když už ne punc smrštění (cimcum). Ale ať je tomu jakkoliv – jak známo a jak máme s Rilkem v sobě – „verše jsou zkušenosti“. Nejen autorské…

Přestože je střet těchto dvou rozdílných pohledů na morálku a na smysl života nesmírně zajímavý, je rozehrán příliš povrchně, na příliš malé ploše. A nevnáší do literatury nic, co bychom v ní nenašli už před sto padesáti lety.