(spánek)
Ještě jednou doporučuji sny.
G. F. Lichtenberg
Zavírám oči, někde vzadu víří vířivá vlna a já, či vlastně „já” padám na znak přímo do polštáře, na němž už chvíli leží má hlava. Probouzím se, sucho v ústech, ze tmy na nábřeží jen lesknoucí se záda milenců, v podivné poloze, ohnuti přes zábradlí. Nevidím hlavy, zadky a záda odrážejí světlo lamp, když tu vlak rachotí po mostě zezadu.
Znovu usínám, přemožen nepochopitelnou únavou, vnímám jen nohy a ruce anebo jejich váhu, neschopnost pohybu, vibrace očí, když rána zvenku uvolní strnulost a já se zmateně pohnu, jako když v obalu lepkavé houby. Jako bych nikdy nebyl nehybný. Vstávám. Otevírám. Rozsvěcím. Do koupelny. Vracím se. Piju vodu. Sucho a lepkavo v ústech. Vracím se. Uléhám. Zavírám oči. Zřejmě jsem zapomněl vystoupit. Za oknem hladina mrtvého ramene. Zdechlina. Tramvaj zastavuje. Ve tmě chci domů. Někde tady zkratka. Utíkám do kopce, když tu mne cosi chytá za nohu. Skřítek. Jeho dětská tvář zkřivená náhle nepochopitelnou nenávistí. Útočí rukama, oblečen v jakési košilce. Sedíme vlastně na posteli. Zápasí se mnou, je to dítě. Probouzím se. Prsty jen zvolna, zvolna uvolní naběhlé hrdlo skrčka.
Probouzím se. Hlavu na stole, kolem jen hluk a jakási nesmyslná hádka. Chci ven. Paskřivé zadky jako by sedaly na okraj postele.
Na krok nevidět, ujíždím na bicyklu v té prohlubni, která se valí pomalu kolem, marně mám oči dokořán, marně zde tuším cestu, až náhle stříbro prachu z větviček odráží přítmí. Jako naruby. Jako když zezadu měkké ruce uvolní stisk.
Podivné. Jako masožravé dotyky. Lepkavé sucho v ústech. Balvany uvolněné a ve tvaru vrtulí. Šplhám za ostatními. Padají na mne uvolněné kameny a jen s námahou jim uhýbám. Vrchol je daleko. Nepříjemné vlhko jaké je asi v pralese. Dotyky nohou. Obrovská skvrna potu mapuje podpaží. Jezero. Mizero. Lituji tapíra právě zabitého. Právě staženého, vyvrženého, vyřezaného. Snědeného. Myšlenky. Myšlenka. Myš Lenka. Tapír.
Před spaním na krátkou procházku. Ulehnout na štěrk spojený asfaltem. Dívat se na měsíc, kdyby byl právě. Litovat se jako nějaký Rus. Blbec.
Dotyky, dotyky. Něco chci. Dobrý skřítek a zlý obr. Zlý obr, zlý skřítek. Blbý obr. Bobr. Skřítek Zl. Skřítek Obr. Vzájemná hádka. Snad někdo uteče, vyhraje, prohraje. Smetana na vodě pomalu odtéká. Krvavá stopa tu zůstala po vraždě. Skřítek má na čele znamení, mává nám svýma zlýma rukama, nemohu otevřít oči. Skrčím se na boku. Je to bezpečnější. Bojím se natáhnout. Bojím se vstát, nepiju nic. Nebyl to skřítek. Jenom skříň, která se pomalu vynoří ze tmy.
V parku kde není červené listí. Je žluté, zelené, ve vrstvách na zemi, na stromech a také ve vzduchu. Hnije i on. Sluneční paprsky na mrtvém rameni budují úhlednou stavbu. Není to klec, není to ponorka, není to schodiště. Snad je to chomáč. Dotyky, výkřik. Hrabu se v listí. Mokro a špinavé, špinavé červené boty. Nohy jak had. Večere s Číňanem, který má blechu. V posteli sám.
Pyžamo naruby, sucho a horko v ústech. Je tady na pánském záchodě chlapeček, který je holčička. Podivné. Močíme. Světlíkem zaznívá taková zvláštní hudba. Dvě dívky v objetí nad bílou postelí a nohy v bezpečné vzdálenosti. Umyvadlo je tu. Myjí mě, ale já tu a tam vypadnu. Jedna z nich odchází, druhá si vytírá podlahu hadrem. Nacákáno.
Zatímco na horách hovoří vrány. Nejsou to vrány, jsou to mé myšlenky, které jsem zapomněl. Z ještěrek ptáky, milé děti, nyní jsou vranami. Černé jak vrány.
Číňan se odmlčel. Dusno. Otevírám okno. Co kdybych skočil? Blbost. Piju vodu. Od pasu dolů. Studený pot. Chodidla. Nápadná strnulost prstů. Mít mák. Počítám maková zrnka. Než spát. Na okamžik jako když Vietnamci. Všechno je zmuchlané. Barevné dotyky, hlasitá chuť.
Měl Buddha rád hudbu? Nějací lidé jdou po stráni. Jdu ven, ale kluci nikde. Napsala disertaci: ,,Buddha a hudba.” Visí na půdě, jazyk ven a modrý. Buddha neměl rád hudbu. Zítra, až se probudíme, MILOVAT SOCHU JE MOŽNÉ.
Úryvek ze sbírky Mrdat, oddíl Zezadu. Vydal Torst, Praha 1998. Publikujeme s laskavým svolením autora.
-
František Dryje
(1951, Praha) básník, prozaik, esejista. Od roku 1979 člen Surrealistické skupiny v Československu, od roku 1994 šéfredaktor časopisu Analogon. Autorsky a redakčně se podílel na skupinových samizdatech Otevřená hra (1979), Sféra snu ...Profil
Souvisí
-
Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec
-
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
-
Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)
-
K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)
-
Jsme na útěku
v podběhu pulsuje trvalý podstav, odchází ze záběru
za jízdy nelze, ani proti větru, z útěku ani za myš nevyšel
odnikud, od sebe, od žláz, od váz, ba ani od těch postříbřených příborů, co přitáh kapsář
z babiččina údolí
z našeho náspu vzadu za domem
za vámi nedojdu, vy želvy rozházené na tartanu
z krytu do úkrytu, snu zhasnu mezi stromy