Moje dětství: stojím u okna, brečím, chtěl bych jít ven za ostatními, ale musím cvičit na violoncello. Po mé pravici se hroutí bunkr z dek.

musíš to prokreslit do detailu / jako když lepíš mozaiku

Najednou vzpomínky smyčkou končí / samovražedný duch se loučí

bez výměny pachů a slin a pak / roztrhává účtenky aby zametl stopy