Zas dýchat se dá
a spát se dá
kdy se chce, s kým a kde je libo
Ať sebe se ptá
Kdo sám se ptá
Jestli být rakem nebo rybou

Takže z té dávné mystifikace s „básnířkou“ Vierou (kterou jsem v Kandaulovi uvedl jako okouzlující básnířku Svatavu) zůstala už jenom ta povídka a tahle hrstka básniček:

náš život je jako lepší vlajka,
vlající nad restaurantem Conte se srpkem měsíce v pozadí,
brzy bude zas plný tvého převráceného smíchu,
jestli se někdy budeme opravdu štvát,
dám ti malý kousek plátna, abys mi obalil srdce