Přítomné texty by chtěly být texty písňovými, čímsi, čemu jsem si navykl říkat šansony, aniž bych příliš dumal, zda tomu označení odpovídají. Vidím za nimi zralou ženu s podmanivým hlasem – vypravěčku příběhů. Nevznikly na objednávku ani na konkrétní melodii, prostě si řekly o své místo. A pravdou je, že jejich psaní v mé tvorbě tak trochu vyplnilo (spolu s překlady a básničkami pro děti) prázdné místo po vázaném verši, který jsem v poslední sbírce Atlas bytostí opustil. Za inspiraci k názvu „Duše s vytrhanou podlahou“ vděčím básníkovi Rostislavu Valuškovi.

Duše s vytrhanou podlahou

Je ráno. Světa stůl se prostírá
Ty vcházíš, očima si vybíráš
Pak snídáš – v trenýrkách a s rozvahou –
Mou duši s vytrhanou podlahou
Stín hladí tvoje prázdná nádvoří
A říkáš – svět se přece nezboří
Ani ten můj
Ani ten můj

Poledne proklálo nás, žhavý šíp,
Přemýšlím, kdo z nás dvou je na tom líp
Já, která pravdu lžu ti do očí
Ty, který rozryl jsi má úbočí
Tvé paže jsou dva slizcí úhoři
Pravdu díš – svět se přece nezboří
Jenom ten můj
Jenom ten můj

Je večer. Soumrak sklízí ze stolu.
Mlčíme. O sobě a pospolu
Tebe mám pro život, ne pro radost
Sykáš a ještě toho není dost
Ještě se díváš, jestli nehořím
To ne. Vždyť svět se přece nezboří
Jenom ten náš
Jenom ten náš

Vykolejil vlak

Vykolejil vlak
Náhradní doprava nebyla zavedena
Vykolejil vlak
V zemi, kde právě teď ženy si mění jména
na jména skutečná

Z hnízda vypad pták
Čí paže nad zemí dnes bude napřažena
Vykolejil vlak
Zdá se, že nikdy už nebude dosažena
stanice konečná

Cestující remcají, že nedostanou kávu
Jiní v krvi žebrají o ránu z milosti
U soudu se uvidí, kdo jednal tehdy v právu
U soudu se uvidí tvář její výsosti

Zastavil se čas
Dnes ničím nikdo už a nikam nedojede
No tak prosím vás
Dívenky v talárech, přísné a celé bledé
buďte k nám mírnější

Vykolejil vlak
Pozdě je ptát se teď, kam, kdy a komu zahne
Z hnízda vypad pták
A nikdo paži svou pod hnízdo nenatáhne
V krajině vezdejší

Cestující z první třídy požadují kávu
Jiným chybí v této chvíli jejich nejbližší
V železničním rozhlase teď hlásí strašnou zprávu
Avšak kvůli poruše ji nikdo neslyší

Kocouří tango

Kocour mi převrh sklenku vína
Bojí se mě a utek ven
Kocour mi převrh sklenku vína
Tak skončil jedenáctý den

Jedenáct dní a nocí dvanáct
Ten čas, kdy nebyli jsme sví
Bylo jich prostě příliš na nás
A my se bili jako lvi

Nechci se ptát
Čí vina právě teď je větší
Komu z nás rozchod více svědčí
Komu je líp

Nechci se ptát
Co všechno rozlít bylo třeba
Čí víno do hlíny se vstřebá
Koho kdo skříp

Poslední slunce toho léta
Bolelo v očích jako střep
Byl svět a už je po něm veta
Usedl na svůj vlastní lep

Kocour mi převrh sklenku vína
Zoufalost není ctností lva
Jen vůně aster připomíná
Že ty a já jsme byli dva

Kocoure můj
Řekni, co koho ještě trápí
Na koho máš teď tasit drápy
Na sklonku dne

Kocoure, stůj
Řekni, kdo lovil menší ryby
Řekni, kdo odčinil své chyby
Kdo ještě ne

Jen hrstka střepů připomíná
Že byl jsem tvůj, ty bylas má
Kocour mi převrh sklenku vína
Utekl tam, kde vládne tma

Kocoure, stát!
Řekni, co ještě koho trápí
Za koho máme se teď napít
Komu je líp?

Nechci se ptát
Co všechno rozlít bylo třeba
Čí vina do hlíny se vstřebá
Komu kdo chcíp

Co přijde po podzimu

I tebe jsem teď ztratil
Co ještě ztratit mám?
A tak rád bych už platil
Když zůstal jsem tu sám

Vypil jsem co se dalo
Poslední smutný host
A nebylo to málo
A nebylo to dost

Léto
Je mi tě líto
Že vím co přijde po tobě
Líto
Že podzim ví to
Kdo tančí mu už po hrobě

I víru jsem teď ztratil
Co ještě ztratit mám?
A tak rád bych už platil
když zůstal jsem tu sám

Tak rád bych šel už domů
Zaplatil to co mám
A není co a komu
Je to můj vlastní krám

Léto
Je mi tě líto
Že vím co přijde po tobě
Líto
Že podzim ví to
Kdo tančí mu už po hrobě

I sebe jsem teď ztratil
Co ještě ztratit mám?
A tak rád bych to vrátil
A není co a kam

Úžinám

Nebylo všechno, jak jsem si to přála
Nebylo všechno, jako ty sis přál
Hledal jsi studnu a já byla skála
ve které vodu abys pohledal

Za to, že ještě plynu k deltě
jak loď, co veze koření,
za to, že znovu zamrzel tě
starý hřích, staré trápení
tak za to vděčím úžinám,
tak za to vděčím úžinám

Jak hledala jsem jimi cestu,
že učily mě pokoře,
že vybrala jsem ze všech hvězd tu,
která sem svítí od moře,
že zvony zvoní už i nám,
tak za to vděčím úžinám

Tvá sbírka velkých černolesklých brouků
mě děsí k smrti, tu si taky vem
Pohřbi je všechny na zelenou louku
nebo je roztav v pekle ohnivém

Za to, že nezávidím jaru,
že přivede k nám vlaštovky,
za to, že nevysedám v baru
u sklenky drahé sodovky,
tak za to vděčím úžinám,
tak za to vděčím úžinám

Nad ránem když se v duchu ztiším,
když ze snu do sna usínám,
tak ráda věřím, ráda slyším,
že zvony zvoní už i nám,
tak za to vděčím úžinám,
tak za to vděčím úžinám

Vše nejlepší a pugét

O věku spolu radši mluvit nebudeme
to se už od šestnácti u žen nedělá
jenomže stejně jaksi nezastřeme
že už jsi holka dospělá

A chtělo by se říci Malá, ale naše
strhaná, ale taky potrhaná
Strejcové, co tě vydupali u partičky mariáše
už leží na Slavíně, ale ty jsi pořád s náma
Orvaná těmi léty, ale pořád dáma

Tak tedy milá republiko
vše nejlepší a pugét růží, jaký nosí dámy
Po bradě dávno neteče ti mlíko
leda tak krev po rvačce s dějinami

Tak tedy milá republiko
Vše nejlepší a pugét růží k tomu
Dožít se stovky, to je prostě výkon
tak děkujem, že máme kam jít domů

Vše nejlepší a pugét a pak ještě něco
otázku, nad kterou se můžem dlouho bavit
Kdekdo si tebou za ta léta vytřel kdeco
Ty sama nejlíp víš, jestli je co slavit

Tak tedy milá republiko
vše nejlepší a pugét růží, jaký nosí dámy
Po bradě dávno neteče ti mlíko
leda tak krev po rvačce s dějinami

Jámy

Z radarů zmizelo letadlo lásky naší
Snad strážní andělé nechtěli stát už při ní
Možná ji prohráli svatí při mariáši
Tak míří do pekel…
A možná my jsme vinní

To jenom ty a já, to málo, co se stalo
To jenom já a ty a co je mezi námi
To jenom ty a já, nic, co by za řeč stálo
To jenom já a ty, dvě prázdné tmavé jámy

Já
My

Jak oči vyhaslé, jako dvě černé díry
Co světlo vpíjejí a nedají se spatřit
Z radarů zmizelo letadlo naší víry
Co jsme si, to jsme si, tak přestaňme si patřit

To jenom ty a já, to málo, co se stalo
To jenom já a ty a co je mezi námi
To jenom ty a já, nic, co by za řeč stálo
To jenom já a ty, dvě prázdné tmavé jámy

Dokud se rodí lišajové

Jak nalomená cigareta
co hůř se kouří, ale dýl
je první půlka mého světa
který se dosud jenom snil

Komu se zdál a o čem vlastně?
O čem ten příběh vůbec byl?
Jak cigaretě je mi šťastně
kterou už nikdo nezlomil

Zas dýchat se dá
a spát se dá
kdy se chce, s kým a kde je libo
Ať sebe se ptá
Kdo sám se ptá
Jestli být rakem nebo rybou

Hádáš se o to kdysi nové –
kdo koho z nás má raději
Dokud se rodí lišajové
Smí tento svět mít naději

Hádáš se o to, co je nové
Kdo koho z nás dřív opustí
Dokud jsou z lidí lokajové
bude svět prázdnou výpustí

Co říct?
Na co se ptát?
Má víc
kdo hlouběji spad?
Co dál?
Co na to říct?
Ten bál
moh bolet víc

Motýl, co z kukly vylíhne se
musí schnout, než se rozletí
Ať bílou vlajku posel nese
mír krajinu ať posvětí