To je to vzácné na poezii, že báseň může vzniknout z konkrétní inspirace, ale ke čtenáři pak mluví mnohem šířeji – někdo v tom může vidět Dněpr, někdo uvidí řeku protékající jeho duší, řeku jako symbol rozdělení…

Myslím, že je v těch básních zřetelné, že vnímám ticho obapolně. Ticho je důležité v tom, co říká v tom citátu Heidegger, že když chceš něco slyšet, tak musíš být zticha.

Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.

Každopádně při samotném psaní se mi předtím promyšlený směr často zvrtne, protože aktivitu kupříkladu převezmou postavy, případně mě flow unese k něčemu, co později, když to po sobě čtu, vyhodnotím jako lepší než můj původní záměr.

Zvlášť starší generace je často upnutá k tomu, že člověk má dělat jenom jednu věc, aby ji dělal pořádně. Já si to ale úplně nemyslím.

Jako křesťané jsme posláni k tomu, abychom posvěcovali svět, přinášeli do něj Krista a naději. Tato základní idea platí i u žehnání zvířat.

Irena Šťastná je autorkou šesti básnických sbírek, z nich poslední nazvaná „Dny. Roky. A co víc?“ vyšla v roce 2021. Po chvíli zkoumání online snadno odhalíme, že jejím bydlištěm je obec Dobroslavice v okrese Opava v Moravskoslezském kraji. O souvislostech bydliště a literárního bydliště duše a jiných lokacích autorských kořenů si píšeme v tomto rozhovoru na samém kraji roku 2023.
Foto: Radka Kratochvílová

Lucie Kubalíková je básnířka a geomorfoložka, autorka básnické sbírky A spánek je ztráta času.
O autorských kořenech a zkoumání světa v práci i ve slovech si píšeme mezi Hořovicemi a Brnem.
(foto: archiv autorky)

Skutečný básník se má naopak podle Eliota systematicky vzdělávat a zajímat se o prostředí jiných básníků, má se konfrontovat s tradicí, která pro něj není jen nějakou školskou příručkou, ale životem, v němž se pohybuje, tradicí živou a proměnlivou, která je pro něj vodou i vzduchem.