Rubriky
Irena Šťastná je autorkou šesti básnických sbírek, z nich poslední nazvaná „Dny. Roky. A co víc?“ vyšla v roce 2021. Po chvíli zkoumání online snadno odhalíme, že jejím bydlištěm je obec Dobroslavice v okrese Opava v Moravskoslezském kraji. O souvislostech bydliště a literárního bydliště duše a jiných lokacích autorských kořenů si píšeme v tomto rozhovoru na samém kraji roku 2023.
Foto: Radka Kratochvílová
Lucie Kubalíková je básnířka a geomorfoložka, autorka básnické sbírky A spánek je ztráta času.
O autorských kořenech a zkoumání světa v práci i ve slovech si píšeme mezi Hořovicemi a Brnem.
(foto: archiv autorky)
Skutečný básník se má naopak podle Eliota systematicky vzdělávat a zajímat se o prostředí jiných básníků, má se konfrontovat s tradicí, která pro něj není jen nějakou školskou příručkou, ale životem, v němž se pohybuje, tradicí živou a proměnlivou, která je pro něj vodou i vzduchem.
Nicméně myslím, že to byl Rozanov, kdo říkal, že člověk, který je naprosto asexuální, nemůže být skutečně zbožný a duchovní. Že jsou to dva póly – možná téhož.
Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!
Jsem tak sebekritický. Nechci, aby někdo četl něco, za čím si plně nestojím. Proč někomu dávat nějaký nástřel, když si nemyslím, že je to dobré, a on by to viděl také? Jedna věc je fajn nápad, a úplně jiná věc je dobrá báseň.
A najednou vidíš, že škvírou pod nimi se protahuje světlo, takové chabé, mihotavé, jakoby bojácné, ale přece jen světlo, a i když tě co chvíli jímá strach, jdeš a pomalu, pomaloučku je otevíráš…
Aliaksandra Dvaretskaya je Project Assistant projektu #FreeAllWords. Rozhovor o smyslu a ambicích tohoto evropského projektu, který vrací hlas autorkám a autorům ze zemí, kde je svoboda slova omezena nebo zcela potlačena, jsme vedly písemně v angličtině.
Markéta Mališová je od května 2022 novou předsedkyní Českého centra Mezinárodního PEN klubu, který ve více než sto zemích světa sdružuje přes dvacet tisíc autorek a autorů. Protože tento Ravt je věnován tématu svobody slova, oslovit právě předsedkyni PENu bylo naprosto přirozené. O tom, jak se svoboda slova hájí v tomto světě, si píšeme jen několik dní před dalším výročím 17. listopadu.
Svět mi není lhostejný, současnost mi není lhostejná. A protože mi není lhostejná, tak se k ní chci nějakým způsobem vyjádřit. V tomhle ohledu jsem určitě angažovaný autor.
Jsem velmi ovlivněna hudbou slov. Když narazím na něco, co se mi opravdu hodně líbí – i v próze a samozřejmě v poezii –, čtu si to nahlas, abych slyšela tu hudbu.
Myslím, že žádný fandomový čtenář už neexistuje. Ghetto české fantastiky je mrtvé. Kdysi vzniklo z potřeby informovat se a dostat se k fantastice, která, hlavně ta česká, byla ignorována mainstreamem, ale i velkými knižními distributory.
Možná je to o bourání statu quo. Tak jako tehdejší díla narušovala stereotypy totalitního režimu, tak současná fantastika poukazuje na neduhy naší doby. A možná že ta starší generace skutečně uvěřila na fukuyamovský konec dějin a bere některé prvky jako útok na vlastní hodnoty i sebe samu.
Za těch dlouhých osamělých týdnů v horách jsem začal pociťovat zvláštní, slovy těžko vyjádřitelnou jednotu s „přírodou“, která mne obklopovala, s rostlinami, brouky, ptáky, stromy; stával jsem se jedním z nich, nepatrnou a zranitelnou entitou, vrženou kýmsi z neznámého důvodu do nezbadatelného vesmíru.
Americká civilizace je postavena na velkých vzdálenostech, kdežto haličskou, rakousko-uherskou a středoevropskou tvoří malé vzdálenosti a je tu důležité, že vlak staví všude a po několika minutách. V Americe a na Sibiři je důležité, že vlak jede 24 hodin, 72 hodin i týden a zázračně přenáší z jednoho místa na jiné a vše spojuje. Takže typ uzlu je jiný.
Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.
Potřebovala jsem ten příběh, v němž je mnoho bílých míst, odvyprávět. Vyslovit zkušenost, o níž se mnoho let mlčelo. To není materiál na reportáž.
Radek Štěpánek (*1986) vydal v roce 2020 v nakladatelství Dobrý důvod básnickou knihu Velké obcování, která vznikala už od roku 2012, patrně tedy paralelně nebo v souběhu se sbírkami Kraj/ky Pagu (2013), Rám pro pavoučí síť (2016) a Hic sunt homines (2018). Na myšlenku na rozhovor připadla jsem ihned, když jsem začala pátrat po odkrojcích v Radkově tvorbě, a kdy mi svůj tvůrčí proces letmo načrtl. O tom si tedy píšeme z Brna do Hořovic po e-mailu, s představou rozhovoru, ovšem nutně metodou vrstvení a zpětných reakcí. Však tento podivný mezižánr už také dobře znáte. Foto: Antonín Bína.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
