Rubriky
Markéta Mališová je od května 2022 novou předsedkyní Českého centra Mezinárodního PEN klubu, který ve více než sto zemích světa sdružuje přes dvacet tisíc autorek a autorů. Protože tento Ravt je věnován tématu svobody slova, oslovit právě předsedkyni PENu bylo naprosto přirozené. O tom, jak se svoboda slova hájí v tomto světě, si píšeme jen několik dní před dalším výročím 17. listopadu.
Radka Rubilina je básnířka, překladatelka, slavistka, ředitelka Českého centra Kyjev. V této chvíli překládá básně asi nejvýznamnějšího současného ukrajinského spisovatele Serhije Žadana, které vyjdou v roce 2023 v pražském Nakladatelství Fra. O překládání a možnostech poezie v současném světě si píšeme mezi Hořovicemi a Valašskem.
Každopádně když napíšu příběh o určitém místě, lidé tam začnou vidět nezvyklé jevy. Prolínání objektivní a subjektivní reality je zkrátka záhadný jev.
Polsko rozdělené mezi tři záborové mocnosti přestalo existovat a v literatuře bylo zobrazováno jako matka, mrtvá matka, kterou jsme ztratili. Tento obraz se zrodil v romantické literatuře a malířství, později byl opakován a stále funguje v kolektivní představivosti. Navíc s tím souvisel i mariánský kult v polském katolicismu, Panna Marie je i naší matkou, bude Polsko chránit.
Říká se, že se Kefer s Kabelákem vypravili za prezidentem Benešem, aby mu nabídli magickou intervenci proti Hitlerovi.
V mých básních je humor většinou nějaká slupka, pod kterou je něco dost smutného, až tragického. A tahle slupka je dost tlustá, takže pod ni nejde moc vidět.
Z toho vyplývá, že se tu mnohem více než ve staré Čítárně budeme snažit – a už se to děje – dělat kvalitnější koncerty kapel i hudebníků různých žánrů.
Jitka Hanušová je básnířka, překladatelka, redaktorka a fotografka. Soustavně se věnuje překladům finské beletrie a poezie. Její práci můžete ocenit například u projektu RUNOO1. Vyzvihněme, že v roce 2021 vyšla v jejím překladu a v půvabné knižní podobě výborná básnická sbírka Zimní palác Paava Haavikka. I s Jitkou si v tomto Ravtu píšeme o létě, řemesle a světě.
foto: Ondřej Lipár
Natálie Nera, vlastním jménem Natálie Dunn, píše česky a anglicky. Je autorkou básní, prozaických textů i literárních překladů. Její tvorba se objevila v mnoha zahraničních publikacích a překladech. V roce 2020 byla její anglicky psaná báseň Windowpane oceněna na mezinárodní soutěži v Honkongu The International Proverse Poetry Prize. Po letech časopiseckých publikací vyšel na podzim loňského roku její básnický debut Návrat ztracené dcery (Dauphin, Praha 2021). Natálie je editorkou prózy v britsko-českém nakladatelství Fragmented Voices. Více na www.natalienera.com a www.fragmentedvoices.com.
foto: archiv autorky
Básník Josef Straka patří již po léta mezi klíčové hybatele literárního života v České republice. Lze bez nadsázky říci, že bez něho by tu bylo podstatně méně literárních cyklů, autorských čtení i precizně moderovaných festivalů. O tom, jak jde v létě skloubit práce organizační s prací literární a co nového Pepa chystá pro nadcházející měsíce, pojednává tento stručný rozhovor.
fotografie: archiv autora
Za těch dlouhých osamělých týdnů v horách jsem začal pociťovat zvláštní, slovy těžko vyjádřitelnou jednotu s „přírodou“, která mne obklopovala, s rostlinami, brouky, ptáky, stromy; stával jsem se jedním z nich, nepatrnou a zranitelnou entitou, vrženou kýmsi z neznámého důvodu do nezbadatelného vesmíru.
Americká civilizace je postavena na velkých vzdálenostech, kdežto haličskou, rakousko-uherskou a středoevropskou tvoří malé vzdálenosti a je tu důležité, že vlak staví všude a po několika minutách. V Americe a na Sibiři je důležité, že vlak jede 24 hodin, 72 hodin i týden a zázračně přenáší z jednoho místa na jiné a vše spojuje. Takže typ uzlu je jiný.
Dřív byl autoritou bůh a zdroj naší síly nebo našeho neštěstí se dával něčemu vyššímu, a teď je tu spíš snaha vnímat to vyšší sám v sobě. Což může v člověku generovat větší zodpovědnost za vlastní činy, ale zároveň to taky může zasmrádnout narcismem.
Potřebovala jsem ten příběh, v němž je mnoho bílých míst, odvyprávět. Vyslovit zkušenost, o níž se mnoho let mlčelo. To není materiál na reportáž.
Radek Štěpánek (*1986) vydal v roce 2020 v nakladatelství Dobrý důvod básnickou knihu Velké obcování, která vznikala už od roku 2012, patrně tedy paralelně nebo v souběhu se sbírkami Kraj/ky Pagu (2013), Rám pro pavoučí síť (2016) a Hic sunt homines (2018). Na myšlenku na rozhovor připadla jsem ihned, když jsem začala pátrat po odkrojcích v Radkově tvorbě, a kdy mi svůj tvůrčí proces letmo načrtl. O tom si tedy píšeme z Brna do Hořovic po e-mailu, s představou rozhovoru, ovšem nutně metodou vrstvení a zpětných reakcí. Však tento podivný mezižánr už také dobře znáte. Foto: Antonín Bína.
A když už jsem měl galošky stejně zásobené vodou jako kaluže, tak Bondy bědoval: „My dostaneme! Ó my dostaneme!“
A u Bondyho spolupráce je patrné, že i když ji vykonával – a ze spisů je jasné, že z toho byl mnohdy zničený, užíval psychofarmaka, trpěl maniodepresivní psychózou –, snažil se z toho vymaňovat.
I kdyby tady všechno hořelo nebo bylo pod vodou, tak lidé, kteří na příčině celé této situace vydělali, se vždycky buď přizpůsobí, anebo utečou, protože mají peníze na to odletět soukromým letadlem někam do soukromého bunkru třeba na Nový Zéland…
Bernie Higgins je spoluzakladatelkou a hlavní organizátorkou festivalu Den poezie od roku 1999. Vyučuje literaturu a genderové otázky v soudobé literatuře na Katedře anglického jazyka a literatury Pedagogické fakulty UK, pracuje také jako překladatelka a editorka. Mnoho let uváděla pořady o české literatuře pro Radio Prague. Také kreslí a občas publikuje karikatury.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
