Podle mě je hudba integrální součástí poezie, každá báseň má v sobě nějaký skrytý či zjevnější rytmus a melodii.

foto: Tereza Kuglerová; fotografie pochází ze semináře o literárních rezidencích pro zahraniční překladatele a autory, který proběhl v rámci projektu CELA v Bruselu.

foto: Beatrice Barth

foto: archiv A.W.

foto: Daniela Otáhalová

Jsem ráda, že vychovávám svou dceru v Karibiku, vidím, jak se učí jména stromů a ptáků, kteří už zítra možná nebudou existovat. Připravovat s přítelkyněmi ocet z banánů podle receptu, který moje máma kdysi zaslechla od babičky.

Jenže věčnost je už nyní, a je třeba tohle žít. Žít poezii přirozeně a plně jako všechno to úchvatné i banální, k čemu se dennodenně vztahujeme.

Radek Fridrich (nar. 1968, Děčín) je básník, výtvarný autodidakt, překladatel a recenzent, občanským povoláním středoškolský učitel. Vydal řadu básnických sbírek, v česko-německém zrcadlovém vydání básnické knihy Nebožky-Selige (Perplex, 2011) a zatím poslední sbírku Linie S1 (Perplex, 2019). Za sbírku Krooa krooa (Host, 2011) získal v roce 2012 cenu Magnesia Litera. V roce 2017 vyšla v nakladatelství dybbuk sbírka fónických básní Ptačí řečí. Když se mluví o jazyku básně, Radkova poezie je přirozeně jednou z prvních, které vytanou na mysli. Vyprávíme si, jak je zvykem v pandemii, písemně, z Hořovic do Děčína.

Foto: Jan Hrouda

Ale jinak na ni vzpomínám jako každý člověk – byla to moje maminka a mám pocit, že je se mnou vlastně stále.

Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.

Pokud zůstaneme u poezie, zastávám spíš to staré, ale v tom moderním smyslu: Dopředu vzad.