Slavická se nedívá z dálky, nýbrž zblízka, její dílo má intimní charakter. Při jeho zkoumání jsem měl opakovaně pocit, že jsem zahlédl cosi prchavého a tajemného z duše přírody.

zaprvé očekávat od vůdců nelidskost
zadruhé se vzpínat jako bezhlavý kůň
v pohádce Boženy Němcové
a v neposlední řadě krást nábytek na podpal

Na dně batohu nosívám tvůj nůž
rukojeť s rakovinou dřeva
cinkot štěrku moje ticho

Někdo si pak vyjde s cigaretou na balkon
a dostane do spánku jedinou kulku vypálenou ten den
v Evropě na výzvu ostře svítící Severky
„Jak to? Proč?“ ptají se neklidně
„Prostě osud, osud!“
odpovídají
ne titíž, jistěže

A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl.

Ležením temné ulice se poženu
Za snítkou střemchy v černé pérované drožce,
Za čepcem sněhu, šumem věčných mlýnů.
(O. Mandelštam)