Takže z té dávné mystifikace s „básnířkou“ Vierou (kterou jsem v Kandaulovi uvedl jako okouzlující básnířku Svatavu) zůstala už jenom ta povídka a tahle hrstka básniček:

Napřed se to musí dělat tak,
aby nebylo dítě.

Pak se to musí dělat tak,
aby se dítě nevzbudilo.

Zítra má život
ve mně narozeniny
bude mít stupňovitý dort
co vrhá stín
jak schody na hřbitov.

náš život je jako lepší vlajka,
vlající nad restaurantem Conte se srpkem měsíce v pozadí,
brzy bude zas plný tvého převráceného smíchu,
jestli se někdy budeme opravdu štvát,
dám ti malý kousek plátna, abys mi obalil srdce

Spílající mužové od rodin
Vzlyky tekoucí po tvářích žen
Černý dým zamořuje bulvár
Mračna jako uhel
rozpíjejí se na nebi
Hustý hluk a křik
Kašel sípání dupání

Není ovšem na škodu knihu alespoň prolistovat, pokud chcete, stejně jako já, pochopit, odkud vítr vane, když se někdo veřejně staví proti snahám současného feminismu ve stylu: Mně nic nevadí, nikdo mě neznásilnil, já mám peněz a příležitostí dostatek… a zbytek už dořeší příroda, která nám jasně rozdala role…