Teď

Báseň která je uzavřená v knize
neexistuje
báseň kterou si nikdo nepamatuje
nikdy nebyla
báseň kterou nikdo nepřeříkává
kterou nikdo nikomu nečte
je ruina bez střechy
je půl třetí ráno
srdce mi buší jako dva blázni
postel je zachycená o kámen
o hranu
kde moře padá
přes okraj planety

1969/2020

Vstoupil do ohně
hospitalizován
sestoupil do pekel
třetího dne sňat z lůžka
pitván a pohřben
vyhrabán a znovu spálen
Zástupy pozůstalých
rejdí ve vrstvách popela
Takže co?
Kdo další chce chcát proti větru
zatímco v Nižním Novgorodě
hoří novinářka
co má muže děti a pravdu

Září 2020

Kdybych já byl běloruský básník nepsal bych
ale pečoval o svou včera propuštěnou ženu
nepsal bych ale po nocích zašíval
kamarádům rozmlácené hlavy
a nepsal bych
protože mi zase rozkopali počítač
protože mi nic nevydají
protože moji múzu vyvezli za hranice
protože moji řeč slovo po slově
ženou do genocidy

Psát v roce 2020

Psát s prstem na spoušti, s permanentním vědomím, že oni nemohli, že celé generace byly zlikvidované diktátem průměru. Psát a myslet na ty, kteří stále nemohou. Zajíkat se, křičet, zadrhávat. Mít knedlík v krku.

Vřeknutí

Není svět
ke kterému bych tě přirovnal

Tvé obratle jsou z křišťálu
zdobené trny z lesního skla

Beru je do tlamy
jako liška
vynáším do polí

Vosička opyluje housle

Zabodl si hrot kružítka do dlaně
a ona vstoupila do toho kruhu
Už jsi viděl něco takového?
a svlékla šaty z hedvábí tak jemného
že je protáhl snubním prstenem
Stiskl třicáté patro
překousala lano
Stav beztíže jako zástava dechu
kdy se nádhera buněk
stane viditelná pouhým okem
Vylétla sotva je vyprostili
stehnatka fíková se prodírá dovnitř
ulomenými křídly ucpává vchod
ale uvnitř výtahu stále zní
The Stranger Song
z filmu McCabe & Mrs. Miller
protože v jistém smyslu stále padá
zatímco ona zalezlá do houslí
klade vajíčka

Zhroucení vertikál

Fakt pěkně našitá chlopeň
povolím svorku
a pod ní nepochopitelně
rozstříhaná aorta
zející oblouk
teď připomíná leda tak
Kupkovo Zhroucení vertikál
„Proč jsi sundal tu svorku?“
Operační pole je ve vteřině
zalité krví
Jen pomalu se mi vrací
racionální myšlení
plán jak to vyřešit
Musím znovu usnout
okamžitě se vrátit do toho snu
A zjistit čí je?
To rozdělané srdce

Koncem ledna

Nad lednovým polem přelétl roj
Vidělas? Uprostřed zimy.
Dvě vyorané myši
špinavé jak podvozek auta
Líbáš moje oči
nemohu z tebe vyprostit ruce
Mraky nad námi stěhují bouři
hejno vrabců náhle změní směr
šedivě hnědou to zlomí do stříbra
Tvoje kyčel je meteorit vetknutý do bláta.
Mezi ozvěnou a lesem poházené svršky
Uprostřed pole holátka
srostlá jak plechy na vrakovišti
Cpu si tě do nosních dírek
zavanulo po medu
náhle jak hejno
jsi uvnitř zezlátla

Za potokem jíl nebo bláto
v náplavách igelitu ozvěny přání
nebo ubité přirození hada
Táto! Tvoje oči jsou omrzlé květy hořců
Ještě dvacátého byly v pořádku
ještě včera jsi ponášel tíhu
Ale dnes je úl vedle úlu prázdný
Neměly na vybranou
sužované kleštíky a ztrátou hemolymfy
utrápené nemocemi z příliš teplé zimy
Bylo dost teplo aby vylétly
ale příliš chladno aby přežily.
Nad lednovým polem obloha plná žihadel
Táto! Koryto řeky po povodni
hvězdy jsou blízko
Uprostřed pole hučí roj
Mezi ozvěnou a lesem jsem ji potkal
dvě pylová zrna
ztěžklá jak vykolejené vlaky

Patience dans l’azur

Potřebuji neviditelné provazy
stehy které se neprořežou
píseň o původu světa
přeložit
do pískacího jazyka Guančů
stonky lnu
mravenečníka
který by exhumoval její oči
potřebuji se sebrat
a dostat jazyk z úst

Obyčejná báseň

Nikoli nebe ale koruna stromu
je posetá hvězdami
miniaturní plody září
na holých větvích višně

O týden později
první sněhové vločky
tají na kůži jak novorozenec
položený na břicho matky

I hrušeň je docela holá
v její rozsoše se před lety
uchytil jeřáb ptačí
nechtěná bonsai hájí světlo
jak mezera mezi prkny

Nakonec každá kytka pozná
že přišel podzim
Ta chvíle a bláznivý jeřáb
který si drží dva rudé listy