Drážďanskou cenu za poezii 2020 získává Christoph Wenzel.

V básních předložených porotě k posouzení bylo mnoho pozoruhodného a hodně jsme o tom diskutovali. Nakonec však porota dospěla k jednomyslnému rozhodnutí, a proto uslyšíte jako odůvodnění koláž hlasů Radky Denemarkové, Petra Hrušky, Nica Bleutgeho, Richarda Kaniewského, Christiane Filius-Jehne, Juliane Moschell a hlasu mého (laudatio přednesla porotkyně Anja Utler, pozn. překl.).

Vesnice je mrtva, ať žije vesnice!

zvolal jeden z členů poroty s ohledem na básně Christopha Wenzela, čímž načrtl oblouk napětí, na němž se tyto básně pohybují. Christoph Wenzel pěstuje zvučnou místní historii a vlastivědu, cestuje městečkem Hörde, prochází vesnicemi v povodí říčky Emscher, které jsou zde po oslavě svého 800. výročí už jen dobrovolnicky, a tak jdeme s ním – v ironickém duchu, ve kterém zaznívá melancholie i vzdálenost současně – vnitrozemím a průmyslovou pustinou. Wenzel nás zavede na „slunečnou stranu“ „dálnice“ a „kuželkové dráhy“ a napojí na náhražky funkcí srdce a plic složené z „automatů na peníze a na cigarety“, které zajišťují, že tyto oblasti mohou možná být odloučeny, ale ještě ne zcela odpojeny.

Této periferii hrozí vyhynutí, protože je také periferií našeho zájmu. „Smrt“, „absence“, být ve špatnou dobu ve špatné zemi, jsou, zdá se, mody těchto regionů, ale, jak sdělují Wenzelovy básně také, ani to „není docela pravda“. Zůstávají obydlenými oblastmi, a kdokoli tam stále ještě pobývá, nese „břímě zdejší nížiny“. Protože toto je existenciální moudrost těchto básní: právě na periferii vzkvétá to, čemu se z nedostatku jiných slov říká „tajemství existence v celé její tragikomické podobě“. A sestupme ještě o stupeň hlouběji do země, wenzelovskou „brakickou vodou v přeměněných koupacích vanách na pastvině“: krajinu definují nejen lidé, ale především definuje krajina nás. Mluvčí těchto textů tedy nejen cestuje soukromou krajinou dětství, ale také kolektivní pamětí, ze které nelze vymazat jeho verše.

Protože tyto „emise“ staletí, které se „vmyly“ do těla, jsou vždy také jazykové. Jsou to vysoce hudební a rytmem poháněné zvukové obrazy; jakožto současně regionální i nadregionální fakta vyplňují „srdeční komoru“ a „podkrovíčko, kde žije mrtvé dřevo“. Není náhoda, že se v těchto básních slovo „suť“ sotva rýmuje se slovem „prořídlé“ (v němčině se slova výborně rýmují, pozn. překl.): tato „topografie s těžkými kovy“ je historicky propustná, toto děsivé, naprosto a zcela neútulné, co je ale přesto současně také domovem, se tu rovněž usadilo a z této řídké suti se tlačí na světlo: „stoletá katastrofa“ v „záplavovém území“ doutná stejně jako „tajná věc říše“, „hördské sklepy“, „výstřel do týla“ a jako současnost, v níž „naše jistota bude bráněna i na bobkovišni“.

To, že básně Christopha Wenzela kříží do těchto topografií také relevantní „nářečí dojnic“ a vědí, jak blízko je „rákosí“ k „pošetilosti“ (v němčině se slova rýmují – pozn. překl.), je činí skutečnou „živou vahou“. Za tato životaplná křížení, za, jak básník píše,

výrazy síly, krmné koncentráty, momenty největší něžnosti,

uděluje porota Christophu Wenzelovi Drážďanskou cenu lyriky 2020. Gratulujeme!

CHRISTOPH WENZEL

vítěz Drážďanské ceny lyriky 2020

ta vesnice byla celkem stará,
vlastně je tu už jenom neplaceně,
sama se sebou vede rozhovory o oslavě 800. výročí
v pozdních 70kách. střed vesnice
vymřel, i když to není docela pravda,
ještě je pořád napojen
na automat na peníze a na cigarety,
na mimotělní oběh. prořídlé živé ploty
okolo suti, jaksi vytáhlé, v předzahrádkách
předčasný podzim. budoucnost je ještě zřetelná,
dá se jak se patří spočítat: solární panely
na rodinných domech, prázdných dvorech.
v kostelní věži vždycky hnízdil sokol,
uniklý z novely, v jeho uších
znějí ještě posouvání hlásek
zvonů. uznejme však: volný výhled
na dálnici a kuželkovou dráhu
na dešťové straně je nezastavitelný
na slunečné straně
kopřivy na kolejích, ostružiny,
slepýši, zmije, v kolejovém loži
před hörde, pláně, břehy. Ještě jsem nikdy nebyl
u phoenixsee. Vlak doutná na otevřené ploše,
někdejší rovině mezi odrýpnutím a odrýpnutím.
teď hoří huť, stín pochodně
nad starými emscherskými močály, prach
je vepraný do podlahy, emise,
na obzoru plane sundowner, okr
a struska, vnesená do parku:
tajná věc říše, výstřel do týla, krátery,
důlní šachty. hördské sklepy, topografie
s těžkými kovy, ocelí. ty břízy zde:
chybějící pionýři, těžký povzdech na břehu jezera.

brakická voda v přeměněných koupacích vanách
na pastvině, na které šplouchá napajedlo
nebe, kalná polévka. avšak chuť
stébel trávy, podle nářečí dojnic, natrpklá,
kouřová, kořenitá, jak každou hláskou koušou, přežvýkávají,
olejnatá, šťavnatá, němá. každý jim tu rozumí (slepí
a blbí jací jsme), jinak nikdo
tomu nerozumí. zřídka jednou, ale pak správně:
výrazy síly, krmné koncentráty, momenty největší něžnosti.

struska, pár břízek, mládež krajiny.
po dešti zmoklá půda
v kebuli, řepě a palici – nesou břímě
zdejší nížiny: srdce je pole, spraš
z poslední doby ledové a silt.
s vážností se u plotu z vrbin prochází se čest:
černopestrá, ctihodná, chvění,
mouchy se vznášejí okolo skoro tuny
živé váhy. převracení krav, urban,
rural legend. je nám požehnáno,
když jdeme kolem, dobytek spí
vleže, všechno ostatní jsou sprosté lži

civilní soumrak, v květnu
tak asi mezi devátou a půl desátou,
světlo stačí tak ještě na čtení novin:
v sobotu zkouška funkčnosti sirén
při západním větru, zítra se ochladí na Medarda
a včera na severu hořela zahradní besídka.
naproti kýbl s květinami z betonu, protitanková překážka,
plevel, býlí, jak se říká, a nálet
semen přes ploty, příchod, naše jistota
bude bráněna i na bobkovišni, u laťkového plotu.
v zázemí novin zdarma, kukuřice a cukrové řepy,
tak se rýmuje zemědělská půda a monokultúra.
toto místo bylo od začátku budováno blízko u vody,
souběžně s řekou byl vykopán slzný kanál,
který spojil postel, stůl se snídaní, rodičovský dům
se školou. tak se probudíš na kole,
jedeš nahoře po hrázi, máš skutečně v každém směru
protivítr, zatímco pláčeš. slepá ramena a těžké nohy
v hubených loukách, pastvinách bohatých na druhy: teď-
jsi hnízdiště a tokaniště, záplavové území, stoletá katastrofa,
když tak mocně šlapeš po březích řek, mokřady, oči,
rákos ve vánku. ach, toto skučení, to je vítr, ach
dítě, přestaň, je to přece pošetilost v tvém věku, je to
přede jen jedenáct minut, když si pospíšíš.

ve stínu světlých lesů ještě sotva padají úroky.
kurzy pro cesty lesem, naučné stezky blednou
na informačních tabulích z ca. anno 1982. nalézáte se zde,
a okraji možností procházky, srdeční komora, myšlenky
na starý obraz lesa, jak visívá v jizbách, v podkro-
víčku, kde žije mrtvé dřevo, mozková kůra, přístřešky na gril,
spánek pil o květnovém svátku, pracuje jenom,
když chrápe. linduška lesní jako host na plotu
v polední pauze při zasedání rady štoudví,
až udeří třináctá, padá strom, teď harvestor
na větve v nás, světlina pro hosty kolem nás

vesnická, ústní dutina: jazyk a měkké patro,
dialekty dávno z tohoto prostoru ustupují.
za groš by se snad ještě dalo vytáhnout
rezavé slovo za groše z automatu, posledního
před dálnicí. lejsek šedý v květináči drtí
z volátka půl sloky lidové písně. pes
štěká v nářečí. při sčítání lidu se omylem objeví
slepá místa. tak se počítají duše, ovečky, slabiky
na jmenovkách zvonků. zde schultheiß, schulte,
tam neumann, neander, za zmínku už nestojí:
                           prašule, chechtáky, love

velitel zásahu hašení požáru si odseděl zákaz po udělení červené karty
a v mezičase vertikutoval jizvy na trávníku před brankou do zahrady.
v prvním utkání došlo k těsnému vítezství hostů
na umělém trávníku za čerpací stanicí. doma
je hluboká dráha, na kterou je třeba holínky. trosky
pod pětimetrovým prostorem, dva centy, nevybuchlá střela
bez zapalování. nahoře čtou interpreti hru
z rybích kostí obránců levého křídla. proti té druhé
odnaproti se v neděli drsně zakročilo.
a už během kázání oprávněné pochyby
stran rozhodčího, farářovo hobby. křižuje se
před tím, než vstoupí na pole.

Z němčiny přeložil Radek Malý

ONDŘEJ KRYSTYNÍK

vítěz ceny publika

Otázka lovu a sběru

Ze všech věcí,
na něž je třeba klid,
mě ani tak nedrbe,
když mi sousedi
šukají do učení,
ani když v kostele
zazvoní mobil.

Pro všechnu meditaci,
všechno mé psaní
i všechno trucování
bych zatnul zuby
a zavrněl si pod vousy –
pokud by mně
zrovna rostly.

Potřebuju však
ticho na vaření.
Přes to nejede
ani dvojitej rum,
ani plato pilulí.
Nechte mě krájet
a nechte mě míchat.

Nijak vám to neoplatím
a bez mé kuchařiny
svět chudší nebude.

Žiju ale z chvil, kdy cibule
hážou skalpy do žita
a z paprik se stává
průvod tak kostkatej,
že by z něj šla ušít košile –
při těch je duši blaženějc
než při modlení.

Není to mlsání
ani otázka lovu a sběru.
Nenabízím nic protislužbou.

Pouze si nárokuju.
Opláchnout, oškrabat,
udusit; podávat.

Přepodstatnění

Bojíš se o mě,
že umřu moc brzy;
že mi nepovíš
svá poslední slova
a co hůř,
že vyslechneš ta má –
a budeš tedy
až do konce
zatížena obojím.

Já se však probudím
v havraním těle
a na křídlech tak širokých,
že ve mně lidé
uvidí anděla
prastarých božstev,
přiletím za tebou,
až sama dojdeš
vyvlečení z masa.

Potom tě pozvu k sobě;
podám ti pařát
a vyzvednu
tě na palubu
naší zaslíbené
opeřené lodi –
rovným dílem
tu černou schránu
povedeme.

A aby byla silná
a donesla nás
co nejdál,
nakrmíme ji
tvými ostatky –
naším se stalo
mé havraní tělo;
naším se stane
i tvé tělo člověčí.

Svaté přijímání

Že je nouzový stav,
kostel má k pokřižování
u vchodu dezinfekci
namísto svěcené vody.

Vydržel jsem uvnitř
až do lámání chleba
a coby nekřtěně
odešel před hostinou.

Když jsem však vyšel ven,
začalo pršet; celý promáčený
přeci nakonec přijímám
krev páně.

Přístav

A přece toužím po moři –
vydat se na ně v malé bárce,
na chvíli stát se tichým starcem,
jenž s racky sdílí příkoří
i odraz nebe na moři:
oblaka těžknou v slaných vlnách,
sytí se jen do poloplna,
aby se mohla vynořit
z pěny, jež kvete na moři.

Potom se vrátí na oblohu –
racci, podobni Pánubohu,
roznesou je na správná místa,
ať je z nich dobrý, klidný přístav
a cíl všech plaveb po moři.

Vosa

Vosa si sedla
na květovaný šátek:
žehli pomalu!

V divadle

Představují vystoupení
složené z cizích hovorů:

„Možná tam zaslechnete
i sami sebe!“

A opravdu. Mé mlčení
vystihli dokonale.

Černý pasažér

Asi jsem černý pasažér –
na loď, která pluje,
kam mě srdce vede,
nepouštějí takové
jako já.

Schoval jsem se v podpalubí
a snad i tělo korábu
ze soucitu s odsouzeným
mě na pár chvil přijalo za svého.
Třeba mě nechá –
až budou břehy na dohled –
pokochat se tou krajinou,
která se do žádných
slov nevejde.

A až poté,
co mi ten pohled
čiročirým žalem
napustí celé mé já,
budu přivolán
ke spravedlnosti –

ke konopnému lanu,
námořnickým uzlům,
ke zlomení krku,
k rozřezání třísel,
k vymytí očí lihem

a konečně a neodvolatelně
k vydání netečnému moři;

neboť takové jsou zákony zemí,
po nichž toužívají srdce,
jako je to mé.

Kopyta

baronu Neradovi ze Šternberka
reinkarnaci Mahákály

Zdává se mi o kopytech koní,
kteří na svých hřbetech nesou
všecku chmurnou vojenskou moc říše.

Dívám se do očí každému v sedle,
dívám se také do těch svých –
i já s nimi totiž jezdím
tím věčným morovým jitrem.

V těch snech jsem mlčenlivý muž,
který si zpívá jenom v duchu –
zpívá si o krajích, kterým ze svého
vetřel do smrtelných ran sůl.

I on mívá sny – jemu se zdává,
že žije ve zvláštních časech,
kdy nemusí tajit své písně.

Co ale z toho, když odevzdal koně,
odevzdal luk i toulec šípů a hovorným –
hovorným se stejně nestal.