JACK A JÁ

Jack a já byli jsme bratři
jeden ešus, jeden vak
jeden kulomet, vojáci míru
tehdy ve válce o Irák

Když jsme se blížili k její vsi z pouště
ona – v ruce džbán, kolem špinavé haranty
nejistě sundal jsem prst ze žhavé spouště
vedrem nám s Jackem praskaly rty

V noci mrzlo a její vlasy
byly hebčí než první sníh
když se mne dotkla chmýřím klína
řev války se ve mně vzepjal, aby pak v ní ztich

A ráno náhle Jack vedle mě nebyl
sáhl jsem vystrašeně po noži
ale pak jsem ho spatřil, spal jak děcko
nahý s ní na její rohoži

A ona teď stojí u mých dveří
vnáší neklid do klidných míst
na prsou dítě, o němž psala
nemohu odepsat na každý list
Arabský šátek a v něm dítě
anebo bombu, nejsem si jist
to podle toho, co porodila
její láska nebo její nenávist

Tehdy když jsme odcházeli
pohladila každou rukou jednoho z nás
šeptl jsem: Poprvé na mne sahá můj život
a Jack, ten úplně ztratil hlas

Řek jsem: Už nikdy nemusíš mít nouzi
já i Jack máme doma dům, auto, zahradu, psy
až nebudeš chtít, či nebudeš moci
žít v téhle pouštní vsi

A pak jsme šli dál a dál byla válka
stále je válka, život je boj
Jack a já potkali jsme další ženy
a tišili v nich svůj nepokoj

A říkali jim to, co jí, to samé
už ani nevím, možná ne
už nás nebavilo cokoli říkat
a našinec to své vždy dostane

Ona teď stojí u mých dveří
vnáší neklid do klidných míst
na prsou dítě, o němž psala
nemohu odepsat na každý list
Arabský šátek a v něm dítě
anebo bombu, nejsem si jist
co vlastně porodila
moje láska nebo moje…ó jé

Teď jsem hned křikl přes zamčené dveře:
Nevím už přesně, kdo vlastně jsi
a jak jsem křičel, začali štěkat
za domem vztekle moji psi

Ona šeptla: Vždyť jsi mne pozval
Ale já viděl jen bombu, dítě, bombu, křik jsem nanovo:
Proč já? Víš, stejně si myslím
že to dítě je Jackovo

Ona se dlouze otáčela
a pak šla pryč mou ulicí
zašla za roh – a vtom ten výbuch
jak praskla pouta mé srdce škrtící

Vyběh jsem za ní, nebyla nikde
kde taky, když právě přišla o dům, o muže
Kde hledat? S bombou může být všude
a s dítětem zpět do Iráku nemůže

Pokud nesla bombu, měl jsem se nechat zabít
protože pokud ne, ach, pro všechno na světě
jakou cenu má teď můj život
bez ní a našeho dítěte

I KDYBY

Nevěřím v Nostradama
že s námi ze světa svět zmizí
že nutně jsme ti herci
jež viděl ve své televizi

Nevěřím, že na konci časů
čekají rozpálené pece
a že ať žijem, jak žijem
padnem do nich přece

Nevěřím v pozitivní energie
že mohou samy něco zmoci
jsou jen posunkovou řečí
bez světla němé ve tmě noci

Nevěřím v New age ani old age
věčnost neměří se časem
nevěřím v pocity harmonie
v době kšeftu s lidským masem

Cítím však oheň ve svém srdci
Cítím vánek na svém čele
Cítím smysl i v tom zmatku
od pondělí do neděle
I kdyby nepřišla než smrt a prázdno
svou duši dávám v sázku
Věřím pouze ve Tvé světlo
ve Tvé bezpečí, Tvou lásku

Nevěřím v realisty
nevěř, nač nesáhneš, zní strážná teze
čím mají rádi své ženy a děti
když na lásku si sáhnout nelze

Nevěřím v ekonomy
krásu a velikost měří ziskem
Van Gogh v životě neprodal jediný obraz
Ježíš nevydal ani slovo tiskem

Nevěřím v technokraty
nejrychlejší, beze sporu
hledám směr, cíl a cestu
neuctívám benzín do motoru

Nevěřím v politické strany
ty pravé, nebo ty vlevo
stromy, co kdykoli shodí ovoce
aby si zachránily dřevo

Nevěřím v samolibé církve
zaslíbenou zemi dělí na políčka zášti
nad nimi tleská: rozděl a panuj
ten bez tváře v černém plášti

Cítím však oheň ve svém srdci
Cítím vánek na svém čele
Cítím smysl i v tom zmatku
od pondělí do neděle
I kdyby nepřišla než smrt a prázdno
svou duši dávám v sázku
Věřím pouze ve Tvé světlo
ve Tvé bezpečí, Tvou lásku

Nevěřím v duchovní vůdce
guru a učitele
jsme zrozeni číst originál
a stále hledáme překladatele

Nevěřím v chladné hvězdy
Nevěřím v železný osud
Věřím, že z lásky může se státi
co nikdy nestalo se dosud

Nevěřím v Sibyliny byliny
trhané v měsíčních lukách
že jsme ti z kostí a kamene
nad nimiž čas zavře se v mukách

Nevěřím, že jsme bezmocní a slabí
to jen příboj pochyb zaťal drápek
Jsme jenom kapky v moři
ale moře není z ničeho jiného než z kapek

Cítím však oheň ve svém srdci
Cítím vánek na svém čele
Cítím smysl i v tom zmatku
od pondělí do neděle
I kdyby nepřišla než smrt a prázdno
svou duši dávám v sázku
Můj milý Pane Bože
Věřím v Tvé bezpečí, v Tvou lásku

CIGÁRA BEZ FILTRU

Co vy si vezmete, pane
ptala se prodavačka v trafice
no tak, co vy si vezmete, pane
a on ztišil hlas
a řekl: Cigára bez filtru a vás
cigára bez filtru a vás

A ona řekla: Tak to promiňte, pane
nejsem na prodej
tak to promiňte, pane
tady jste už stokrát byl
tady jste už stokrát byl
navíc, filtr by vám neuškodil

A on řek:
Smích racka, co vzletěl
zjara nad Starý most
křik jestřába v bouři
samotu jako prostor, nikoli osamělost

Ten květ, co položil někdo
po poslední večeři na váš stůl
avignonský most k Andělskému hradu
z něhož vidět, vidět je jen půl

Tu Holanovu báseň
po níž prochodil jsem noc
ten noční bezmocný výkřik krásy
jenž není voláním o pomoc

Těch pár tónů, co slyšel Johann Sebastian
když psal Matoušovy pašije
totiž to místo v Himaláji
kde jen sněžný levhart přežije

Ten strom, co zakořenil v skále
kde za Jeruzalémem popraviště
ten strom, který rodí stále
ať jakékoli jeviště

Newtonových prvních pár vteřin
prvních pár vteřin po objevu
nově zasklená okna
v Sarajevu

Tohle zboží vzal bych si, paní
z radosti i z nutnosti
tohle zboží vzal bych si, paní
tohle vzal bych si za své
to zboží z Boží milosti

Sníh v předjarním oraništi
co taje v krajině neznámé
první obrys povědomé hlíny
ach, koho tu skrýváš, Adame?

To ráno, kdy Andrej Rublev
probuzen kovem ze zvonu
po letech zvůle, marnosti a hrůzy
maluje znovu první ikonu

A tu smrt Šavla v poušti
to narození Pavla v tmách
štěstí, které neopouští
štěstí, z jehož ztráty nejde strach

Dylanovo Klepání na Nebeskou bránu
i když za ní může být cokoli
to klepání, tu otevřenou ránu
nikdy jsem neprosil, ať nebolí

Zvuk lodního zvonu
na břehu děravá loď
z moře zvuk lodního zvonu:
Vstaň a choď

Toho muže, co jednou v parlamentu
řekl: Světlo je krví úsměvu
strom se vzpíná, řeka se valí
odcházím, konec projevu

To bych si vzal, pokud máte
když ne, nevadí, přijdu zas
to co na prodej není
ta cigára bez filtru a vás

To zboží, co hledáte, pane
téměř všude vyprodáno je
já sama dávno na pultě ho nemám
ale ptejte se, ptejte se, ptejte
ptejte se, ptejte se, ptejte
občas se objevuje
občas

PŘEJEZD

Jel jsem do tmy
nevím už, bylo to někde u nás
či kdesi za horami
u jednoho přejezdu
zastavil jsem před naráz
spuštěnými závorami

A on se pak přihnal nocí
noc byla matkou jeho těla
se vztyčeným čelním světlem
tou žhavou hlavní děla
výkřik v závorami zúžených ústech
myšlenka, která myšlení uletěla

Se zářícími okny
jak kdyby všechny hvězdy
řítily se a rostly
a zároveň se propadaly v sebe
jak by v té minutě musely přes tento přejezd
na cestě z noci do noci jiné, do jiného nebe

S duněním tak tichým
které celý život
ve všech svých smyslech
vždycky jsem si nesl
s duněním ohlušujícím tak
že všechny mé smysly ztrácely smysl

S rytmem, kterým vždycky
i mé srdce bilo
s rytmem, kterého se
vždy mé srdce bálo
a ten vlak se řítil rychleji
než vše, co se mi doposud stalo

A náhle maminka v okně
osvětleného kupé
maminka, ach, vždyť už
je to deset let
ani nestačila zvednout hlavu
a zas už vlak ji vláčel vpřed

A pak ta dívka s černými vlasy
a hořícími křídly
dívala se na mne
jak když na mne čeká
ale možná jsem si ji jen spletl
se vzpomínkou na nějaký obraz Williama Blakea

A v dalším okně někdo
tak podivně mi blízký
blízkostí, kterou
doposud jsem neznal
a ten naproti němu, proti směru jízdy
dýchl na sklo
a vyplazeným jazykem nějaké znamení napsal

A hvizd z prchající lokomotivy zazněl
jako by se mi někdo zasmál
ale nebylo přesně rozumět
v té burácející tmě
ale pak jsem pochopil
že to nebyl výsměch
a že se všechno nemusí týkat vždy mě

Ale to už tu byl další
další a delší vagon
a přitom vlak jel
stále rychleji
a zdálo se, že koleje
vzpínají se k letícímu vlaku
a ne, že vlak se drží na zemi kolejí

A takhle se mihnul
poslední vagon
zahlédl jsem poslední tvář
z místa, kde jsem stál
nebyla moje
jak jsem se obával
byla mnohem krásnější, jak jsem se bál

Pak se závory zvedly
a vjel jsem do tmy na druhé straně
skoro jsem neviděl silnici
a až po chvíli
rozsvítil jsem světla
a až po dlouhém čase pustil rádio
a hledal nějakou stanici

SHAKESPEARE SE NEZMÝLIL

Shakespeare se nezmýlil nikdy v ničem
řekla mi má Ofélie z jihu Čech
nebe po ránu modré, stáli jsme mezi slepičinci na dvoře
zmýlil se jen jednou, řekla, a to mi stále bere dech
jak si moh nevšimnout, že Čechy neleží u moře

A kdyby ležely, řek jsem, co by se stalo, Ofélie
že snad po pláži by byla hezká procházka?
Ale v Anglii, víš kolik vdov po námořnících žije?
Mít či nemít moře, to je otázka

Ale ano, řekla, to moře za to může
Shakespeare to věděl, tak nám ho stvořil aspoň v Zimní pohádce
a já bych neměla rozpolcenýho milence, ale muže
tak to fakt nemusela, já myslel, že už je po hádce

Lady Macbeth třískala nádobím, chystala v kuchyni jelení guláš
v té době Polonius už seděl dva roky za daňové úniky
řek jsem: Ofko, kašli na to, bylo to s tebou v noci moc hezký
kašli na to, zítra si zas najdeš jiné viníky

A Ofélie řekla: Ale Hami, nedělej se moudrým, jsem ještě zdráva
lidi jsou přízemní, závidí nám slavným i otisk nohy v čerstvém betonu
jezdí jak prasata, předjíždějí zprava
někdy mám pocit, že v tom všem už utonu

Kdybychom měli moře, vedla si dál svou Ofélie
měli bychom v sobě vzdutí vln, sílu příboje
měli bychom hloubku, z níž tajemství do srdcí bije
nevzdávali bychom se bez boje

A Lady Macbeth vyšla psům hodit kosti
Řekla: Ofinko, co tě to dneska s tím mořem popadlo?
A Ofélie řekla: Možná myslím na blbosti
ale kdybychom měli moře, měli bychom zrcadlo

To je těžký soudit, řek jsem, v člověku není anděla bez démona
zrovna onehdy mi to vyprávěl Othello
nevím, co zas tobě namluvila Desdemona
ale co je spása pro duši, nemusí být ani u moře spása pro tělo

Tatínek Shakespeare, řekla Ofélie, se nemýlil nikdy v ničem
tak mám pochyby, zda v Čechách vůbec někdy mohl být
ale být či nebýt, tenhle tvůj kýč dávno není klíčem
jdi se bodnout Hamlete, kdybys moh aspoň pár kýblů ze studny nanosit

Řekla: Mé svobodě chybí širost, s divokými hřívami vln necválá můj vzdor
jen slané hořkosti tu člověk občas lokne si
Řek jsem: Tak zas večer, Ofko. A ona: Někdy lapám po dechu odsud až po obzor
Pak jsem vzal kýbl, vyšli jsme z vrat a chvíli stáli tiše a tonuli
v hluboké modři, v té modré hlubině nad lesy

ČISTÝ UBRUS PRO BULATA OKUDŽAVU

Řek Villon Mozartovi:
I tady na věčnosti teď vše na čas počká
prostři čistý ubrus, přišel Bulatočka
prostři pro tři a napiš na uvítanou divertimento
a já napíšu baladu, že žijem jen jednou, zato pořád
a kdybychom vychladli, může nás ohřát
i třeba jen to

Řek Mozart Villonovi:
Tak tu konečně nebudem tak sami
postav na čaj, jen hlupáky je třeba vítat fanfárami
prostři ubrus, jak když na Rus zima padá
a čaj ať hřeje a rozpustí tíseň
a slova plynou, jak když ponovu píseň
jak když pokaždé ponovu píseň
se skládá

Vždyť někdy padaly bomby
a dítě přimklo se k zemi
co se tavila jak láva
A někdy padaly květy
na milence pod stromy
jejichž těly byla zem celá žhavá
kam jinam prostřít
prostři ubrus po gruzínsku na zem
a pošli za Puškinem někoho s tím vzkazem
že přišel Bulat Okudžava

Řek Villon: Bulatočko
než si dolijem, pojď, musíš něco vidět
někdy se kvůli tomu tady všichni před tebou skoro začínáme stydět
jenže v nebi musíme brát všechno přesně a přísně
tak se podívej, proč je nebe tak modré pod Božím sluncem ve dne
to když se tisíc modrých balonků zvedne
a stačí, že pouze z jedné
jedné tvé písně

A někdy padají bomby
a dítě přimkne se k zemi
co se taví jako láva
A někdy padají květy
na milence pod stromy
jejichž těly je zem celá žhavá
Řek Mozart: Kam jinam prostřít
prostři ubrus po gruzínsku na zem
a, Françoisi, pošli už za Puškinem někoho s tím vzkazem
že přišel Bulat Okudžava

A ti tři se pak v nebi dívali
na nebe přes číšky čaje
a Mozart řek: Tak na Arbatu se pořád pořádná píseň hraje
a Villon na to: Člověk by svou bídu neměl vždycky svádět na krále a na stát
doba je vždycky strupy navrch, celkem vzato
a Bulat povzdech: Občas je nelidská, ale vždy stojí za to
doba je občas nelidská, ale vždy stojí za to
člověkem zůstat

www.jirismrz.com