Asfaltovej Rubikon

Zas už jsem jí měl – po půlnoci se holt žije!
Jenomže, co by vůl nevydržel, to člověka prej nezabije!
Ale začly padat hvězdy: to je nejvyšší čas, abych šel,
a vím, že noční tramvaje jezdí – v Temelíně přikládají pod kotel.

Všech elektronů sen: graf kvantovejch frekvencí zářivejch hvězd
se právě plní. A já musím z tramvaje ven. To člověk prostě nemůže snést.
Vida! Na ostrůvku tramvaje jsem neztroskotal sám.
Vystoupil tam se mnou bludnej Holanďan, tak se ho ptám:

„Taky ze splašenýho dění vnímáš ani ne půlku?
Jen ty obrazy, co se mění – ten film, co běží bez titulků
v původním znění? A při všem tom zmatku
máš pocit, že legální způsob není, jak přejít asfaltovou křižovatku?“

A on šeptá: „Tak už do toho šlápni, nestůj jak v porcelánu slon!
Všechny síly napni a překroč ten asfaltovej Rubikon!
Taky to slyšíš? Árie zní! Cherubi řvou z plna hrdel,
že Boží audit forenzní stejně nám všem jednou natrhne…“

Zvuky zní dál, obrazy jedou. Prej, abych i já na hvězdy dal.
Tramvaje spokojeně předou – v Temelíně zas někdo přikládal!
Z nočního středního proudu je v transu každej elektron
a já si říkám: To oni zas jen chystaj boudu…
A zůstávám v porcelánu slon.

Hokej

Kamennej Hus jak puk na puk na velkoplošnou obrazovku čumí
a lidi kvitujou, jak to ten Jára umí,
naproti radnici v podchodu se válej použitý gumy
a bory šumí… A bory šumí…

A slepej chlap jde kolem se psem a radši odsud rychle spěchá.
Přes lidi není ani slyšet, jak ten pes strašně štěká.
Kdo nejvejš vyskočí, je úplně vybranej… za nejlepšího Čecha,
ale zatím se čeká… Zatím se čeká…

Zatím jen ignorujem splíny,
vždyť o Růžový zahradě už víme, že je to jen cesty kus.
Zpíváme sborem Queeny
a v povznesený náladě křičíme: „Pij, Járo, šampus!!!“

A pankáč řve: „No future!“ na kraji náměstí na lidi jak na lesy.
Je úplně mimo, že to člověka až děsí.
V kapse erotickým letákem založený Dostojevskýho Běsi,
ale každej na to kašle a českou vlajku vyvěsí.

A kamennej Hus jak puk na puk na velkoplošnou obrazovku čumí
a lidi kvitujou, jak to ten Jára umí,
naproti radnici v podchodu se válej použitý gumy
a bory šumí… A bory šumí…

Ironová

Zchromlý ruce trhnou za akordeon,
ztvrdlým vzduchem vrhnou strašně dlouhej tón.
Kdekdo hlavu věší a řeší potíže a blbostma se těší,
a přitom neví, že na Budějárně dědkové popíjejí Iron…

Na Budějárně dědkové popíjejí Iron
a nabízej mi loka, ať si s nima dám,
ať mně v hlavě zazní ten děsně dlouhej tón,
co mě metrem vystřelí až ke hvězdám,
co mě metrem vystřelí až ke hvězdám…

Leviatan

Jsou hluboký vody oceánů, kam světlo nedopadá.
I velrybám z toho šibne v hlavě a vytratí se kontrola.
Ten pocit znám – pokaždý po ránu mě něco ve mně ovládá,
když to hlasem ostrým jak shnilej kečup ze mě na mě zavolá.
A ptá se to, jak se mám, a řekne to:
„Jsem tvůj leviatan, co o něm Job tenkrát psal,
jak jsou s ním špatný časy.“
A já poslouchám, i když dělám, že neposlouchám,
a jen koukám, jak si při tom strachy rvu vlasy.

A jsou i mělký vody oceánů, odkud už se nevysekáš,
a všichni kolem tebe běhaj a jsou z toho úplně zelený.
A ty jen koukáš, kdy ti daj ránu, a čekáš
a jak tě tlačej zpátky, tak ti přitom břicho derou kameny.
A pak pochopíš, že jsi sám – sám sobě leviatan,
co o něm Job tenkrát psal,
jak jsou s ním špatný časy.
A jen křičíš, křičíš: „Já neposlouchám!“
A jen koukáš, jak si přitom strachy rveš vlasy.

Olšany

Když jsem byl malej, máma mě učila
o volech, co je snědli páni.
Ale kde jsou ti voli? Doba je změnila.
A kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni.

Tak jedu kolem Olšanskýho hřbitova
a řeším, co zbylo z malýho naivy.
Každýho z nás časem asi doba vyková.
Čtu nápis: „Co jsme my, budete i vy.“

Když jsem byl malej, máma mě učila,
že je dobrý v životě mít ideál.
Ale kde je ten ideál? Doba ho zlomila,
nevím, co bych si nalhával.

Rostu a vidím, že ne všechno je veselý
a kompromis že lepší je než do voka drát,
a i když mi to přijde docela zbabělý,
přiznám, že za to poznání nejsem rád.

Nechci tady hrát sentimentální divadlo.
Ať všichni ti, co věří, jsou si dál jistý.
Zpívám jen o tom, jak jedno dítě snadno zapadlo
mezi pragmatický relativisty.

Tancuj

Dnes v noci v Istanbulu dva lidi zastřelili.
I to naše miminko říká: „Abu!“
Což jenom svědčí o tom, jak se teroristický sítě rozšířily,
a já si z toho teď dělám hlavu.

Tak teda tancuj, tancuj, tancuj, tancuj…
To je pro nás dneska večer nejlepší tip.
Tak teda tancuj, tancuj, tancuj, tancuj…
Na blbosti nemyslet, bude nám líp.

Dnes ráno v Istanbulu bude víc o dva hroby.
I to naše dítě z toho má plíny plný
a já si opakuju, jestli jsme ho přivedli do dobrý doby,
jestli jsme spíš neměli bejt opatrný.

I my máme v hlavě klíny, když to všechno sledujeme.
Nejsi sám kdo z toho plný kalhoty má.
Máma ti dá nový plíny a pak tě do náruče veme,
to jediný se s tím udělat dá.

Nemusíš už řvát, vy dva můžete tancovat
a já budu hrát, ať je chvíli klid.
A to tě doufám přesvědčí víc než ňáký dlouhý řeči
o tom, že se v tomhle světě vcelku dá žít.

Svíčková

Tančí můra ve světlech
a holka pije vodku a džus,
dole na Karlíně ve sklepě
fousatej chlap zpívá blues.
Taje kostka ledu v skleničce,
mizí pryč jak můj soukromej čas.
I mrtvý krávě u nás doma v ledničce
z toho po svíčkový leze mráz!

Ta melodie vůbec nikde nestaví,
jen vztekle jede dál,
a tak si dám panáka vodky na zdraví
chlápka, co to dneska dobře zazpíval.
Ta melodie ztroskotala ve smyčce –
já pořád slyším jeho hlas.
I mrtvý krávě u nás doma v ledničce
z toho po svíčkový leze mráz!

Co s tou svíčkovou, se ještě uvidí,
jestli jsme dobrý kuchaři.
Jediný, co vím, je, že si každej sní
přesně to, co si uvaří.
A tak doufám, že až jednou v boxu chladícím
bude i ze mě zmrzlej kus,
tak na poslední cestě z nebe uslyším,
jak tam fousatej chlap zpívá blues.

Zpívá blues, zpívá blues
i řidič, co má našlápnutej noční autobus.
Zpívá blues, zpívá blues
a ty ho posloucháš, tak si to s ním zkus.
Zpívá blues, zpívá blues
hlasem, co je vostrej jako brus.
Všechno kolem zpívá blues,
i když je to vlastně…

Dušerváč

Možná na ten alkohol jednou zajdu,
ale zatím je to spíš zevnitř hojivej fáč.
Možná jednou nějakej lepší lék si na to všechno najdu.
Mám v sobě malej dušerváč, úplně malej dušerváč.

Možná jednou ňáký svědomitý popeláři
mi z duše vynesou můj odpadkovej koš
a v něm všechny růžolící masky, co si oblíkám na svý popelavý tváři –
takovej malej pryčzdušenoš, úplně malej pryčzdušenoš.

Hlad ani žízeň nemám, vlastně nevím, čeho se mi nedostává.
A to je v podstatě dobrá zpráva a někdo to tak možná má rád.
Nikde tam nic není. Je mimo rozsah zobrazení
ten můj malej dušekrad, úplně malej dušekrad.

Tak mi zatím doktoři dávaj dobrou šanci,
že tu ještě ňákej pátek budu zpívat a budu hrát.
Nevyčtou z tomografií ani z magnetickejch rezonancí
ten můj malej dušekrad, úplně malej dušekrad.

Nevidí, že tam mám uvnitř uzamknutej
takovej drobnej a nenápadnej běs.
Lidem okolo se jevím jako zmatenej, ale v podstatě slušnej člověk,
když analyzujou ten můj úplně zdravej dušeřez.

A tak nevím, proč občas mívám ten divnej pocit,
jako by mě někdo nakopal do žeber.
Ze všeho nejvíc se to projevuje v noci.
Takovej malej dušežer, úplně malej dušežer.

Hlad ani žízeň nemám, vlastně nevím, čeho se mi nedostává.
A to je v podstatě dobrá zpráva a někdo to tak možná má rád.
Nikde tam nic není. Je mimo schopnost rozlišení
ten můj malej dušekrad, úplně malej dušekrad.

Hlad ani žízeň nemám, vlastně nevím, čeho se mi nedostává.
A to je v podstatě dobrá zpráva a někdo to tak možná má rád.
Nikde tam nic není. Je mimo rozsah zobrazení
ten můj malej dušekrad, úplně malej dušekrad.

18. listopadu
(U památníku připomínajícího Sametovou revoluci v podloubí Kaňkova paláce)

Rutinním pohybem podebral lopatou dlouhou řadu svící
a mozaiky z vosku rozpraskaly nekonečným vláknem,
a druhej mu zatím odněkud zvenku přitáhnul popelnici,
oba se na sebe koukli a řekli si pohledem: „No, to si dneska ještě máknem.“

A pak dál ty svíce v popelnici rachotily
a pak dál chlap zabral lopatou a nabral další řadu
a pak dál zazněly půlnoční zvony od Voršily
a bylo ráno osmnáctýho listopadu.

Jeden z těch chlápků se potom na mě podíval,
pokynul hlavou a zeptal se, co potřebuju.
A já mu řekl, že nic, že mě ten moment jen něčím zaujal,
a oba se na sebe koukli a řekli si pohledem, co otravuju.

A pak dál padaly do popelnic další řádky svící
a pak dál jsem tam pořád stál a dumal nad tou scénou
a pak dál ti chlápci vyvezli ty popelnice někam na ulici
a bylo po všem, zas na rok uklizeno.

Vánoční

Chlap a ženská stojí mlčky v tramvaji
a přemýšlí, jestli je dobře, že se sem vůbec vlekli,
a jen se plaše na sebe dívají.
Co si taky říct – všechno si cestou řekli.

Vypadají oba trochu shrbeně,
nemytí a unavení v prostoru pro kočárky,
a lidi se tváří pohoršeně
a drží si svý vánoční dárky.

Je štědrovečerní veselí
a koledy se nesou ze všech amplionů
a oni myslí na to, jak sem přijeli
schovaní v kamionu.

Ta ženská se snaží dýchat tlumeně,
ale pak už dýchá zhluboka – tak to na světě chodí.
A lidi se tváří pohoršeně,
až někdo vykřikne: „Hele, vždyť ona rodí.“

Po chvíli se se sanitkou přiženou,
jenže ženská bez dokladů a česky ani slovo.
Tak se tam chvíli dohadujou…
Zavolejte policajty a hotovo!

A krčí rameny, kam jí teda vzít,
ale čekat už se nedá, stahy už jsou pravidelný.
Tak jí naloží a vyrazí do ulic,
zapnou houkačku a zmizí do tmy černý.

A řidič ven z tramvaje vyleze
a překvapeně zírá, že tam ten chlap pořád stojí.
Tak mu aspoň cigaretu nabídne,
teda hlavně proto, že se ho bojí.

Sirkou škrtne a přemýšlí, co by říct měl,
a v plameni vidí, jak mu tvář slzy smáčí,
tak řekne: „Dneska v noci se narodí spasitel,
a to není důvod k pláči.“

Dneska v noci se prej narodí spasitel,
a to není důvod k pláči.

www.filippycha.345.cz