Vandal

Většina lidí se ničeho nevzdala,
protože ani nikdy nic neměla,
po cestě domů potkávám vandala
s vlasama úplně do běla.
Směje se na mě úsměvem děravým –
anebo jsem to já, copak já vím?

Bílá je postel a celá od krve,
když se zvon ozve poprvé.
Když se pak ozve podruhý zvonění,
hlavu ti ve spánku za jinou vymění,
a když se ozve naposled – potřetí –
děti ti vyrostou, vzpomínky odletí.

Většina lidí se ničeho nevzdala,
protože ani nikdy nic neměla,
po cestě domů potkávám vandala
s vlasama úplně do běla.
Směje se na mě úsměvem děravým –
anebo jsem to já, copak já vím?

Schovávám v krabičce jablečný ohryzky,
protože skrývají zrcadel otisky,
schovávám si střepy zrcadel všech,
na kterejch někdy uvíz tvůj dech.

Většina lidí se ničeho nevzdala,
protože ani nikdy nic neměla,
po cestě domů potkávám vandala
s vlasama úplně do běla.
Směje se na mě úsměvem děravým –
anebo jsem to já, copak já vím?

7 pádů zahrady

7.
Jdu zahradou, jejíž cesty se větví
a není možný vydat se zpět,
když stezky zpátky hlídaj mrtvý
a rozhodovat musíš hned.

6.
O zahradě si verše skládám
a občas kradu včelám med,
nejdu tu první, i když Adam,
půjdou tu po mně, šli i před.

5.
Zahrado! Zpívám, kam mě vedeš,
při volbách cest každej vlas mi zšed,
padnout za chůze lepší je než
na místě stát a kamenět.

4.
Zahradu zkoumám, k ní se skláním,
i když mě někdy bolí hřbet,
stávám se knihou, listováním
lze moje stránky otáčet.

3.
V zahradě nejsou dva stejný keře,
ani dvě tváře na pohled,
přiletěl jsem v montgolfiéře
a vím, že jsem tu naposled.

2.
Bez zahrady by nebylo cest
a Borgese bych nepročet,
nemůže mě z ní nikdo vyvést,
však voleb je vždy bezpočet.

1.
Ta zahrada ti život veme,
cizinče, proč mít na ni zlost,
vždyť jako ve tvé tváři němé
i v ní je každý jenom host.

Bílá

Schovává se, z domu nevychází,
schovává se a ze stěn ho mrazí,
schovává se v bytě bez nábytku,
schovává se, zírá na omítku.

Barvy došly, jenom jedna zbyla,
barvy došly, poslední je bílá,
přemaloval všechno, co se stalo,
přemaloval všechno, co se dalo.

Jen chtěl začít zas na čistým plátně
a pod bílou prosvítají matně
všechny malby, všechny zkušenosti,
barvy došly, jen bílé je dosti.

Schovává se, z domu nevychází,
schovává se a ze stěn ho mrazí,
schovává se v bytě bez nábytku,
schovává se, zírá na omítku.

Hotel Chicago

V hotelu Chicago
mám jediný přání –
zapomenout,
že tě mám ráda.
V hotelu Chicago
pod jeho žhavou dlaní
tajou mi záda.

V hotelu Chicago
je mísa moruší
a ubrus mastnej
od kremrolí.
V hotelu Chicago
ten chudák netuší,
jakou má roli.

V hotelu Chicago
na rohu křižovatky
vrže tak trapně
postele čelo.
V hotelu Chicago
všechno je sladký
víc, než by mělo.

V hotelu Chicago
otevřu okenice,
v záklonu zprudka
popadám dech.
V hotelu Chicago
bolí mě plíce,
pořád tě nesu na zádech.

Hladový pes

Roztočený vlasy,
roztočený časy,
hladový pes, hladový pes, hladový pes, hladový!

Už běží stepí,
copak jste slepí?
Zahoďte hřebeny
a nohy na ramena dejte!
Přejděte hřebeny,
hlavně nečekejte.

Roztočený vlasy,
roztočený časy,
hladový pes, hladový pes, hladový pes, hladový!

Step už bez lidí,
plná sarančí,
nikdo nevidí
dívku, co tančí,
co se psem tančí.

Roztočený vlasy,
roztočený časy,
hladový pes, hladový pes, hladový pes, hladový!

Nikdo se nedoví, když to vřes nepoví,
jak padla poslední
a její pes hladový, pes hladový, pes hladový!

Všechny ty tváře

Proč tahle ženská vůbec chodí ven? Vždyť je tak šeredná!
Vždyť není hezká, je ostudou žen, když není pohledná.
Ze skály házet všechny divný tváře, co nesplňujou naši představu,
žít si tu blaze, žádnej blbej nářek těch chudinek, co nemaj postavu.

Jsem trafikantem a znám utrpení, co ve mně vzbudí hnusný obličej:
Ať melou pantem jinde, je čas plení, nedojdu klidu, dokud nezničej
všechny ty lidi, co mi nabourávaj představu, co jsem získal z obrázků,
dobré je třídit, hájím krásy práva a zapaluju další gauloisku.

Hle nápad: Ano, vykuřme je, svině, co omylem snad byly zplozené,
pochodně planou, vzhůru, ruce v klíně, než tváře hnusné, radši spálené!
Prosím vás, krásné, odsuneme někam ty všechny, co nám kazí ideál!
Souměrně jasné úsměvy chci – čekám – vždyť přijde čas a jednou budem dál!
Vždyť přijde čas a jednou budem – hmhmhmhmhmhmhm, já vím…

Nebe bez mraku

Od rána nebe bez mraku,
jsou všechny v mojí hlavě,
dneska je nebe bezmračné
a já mám po zábavě.
Pak hledám spásu ve znaku,
však nejde mi to psaní,
v hlavě mi pršet nezačne
a nevím proto ani,
jak rozpustit ta oblaka,
co v hlavě se jich tvoří,
tak plyne den, nic nemohu,
zas na obzoru hoří.
Tu vrána v dálce zakráká
a hřmí! Jak hřmot mě těší!
S návratem chmur na oblohu
hned bude všechno lepší.

A tak přemýšlím, proč asi
mi počasí a hlava
souvisí přesně opačně,
než se to lidem stává.
Už je zase po bouři,
jen vrána nebem krouží,
a čím jsi dál a dál a dál,
tím víc mý srdce touží.

Konečně spolu

Jsme zavřený doma,
konečně máme na sebe čas,
jsme zavřený doma,
konečně máme na sebe čas:
A ty se jenom díváš z okna
a čekáš, kdy to zmizí.
A ty se jenom díváš z okna
a čekáš…

Jsme zavřený doma,
konečně máme na sebe čas,
jsme zavřený doma,
konečně máme na sebe čas:
A ty se jenom díváš z okna
a čekáš, kdy to přestane.
A ty se jenom díváš z okna
a čekáš…

Jenom se netvař takhle netečně,
přece ti nevařím ten čaj zbytečně,
jenom se netvař takhle netečně,
přece tě nehladím po zádech zbytečně,
jenom se netvař takhle netečně,
přece tě netahám za vlasy zbytečně,
jenom se netvař takhle netečně,
přece ti nezpívám právě zbytečně…
jenom se netvař takhle netečně,
jestli chceš utýct, tak jen společně:

A ty se jenom díváš z okna,
nebo sleduješ suky na dřevu.
A ty se jenom díváš z okna,
nebo sleduješ suky na dřevu.
A ty se jenom díváš z okna,
zatímco koutky se zvedají k úsměvu,
koutky se váhávě zvedají k úsměvu,
koutky se konečně zvedají k úsměvu.

www.adamrut.com