Anna Dorňáková – Berta

Čekání na Bertu

Reflektuje Iveta Mikešová

Román Berta lze číst jako groteskní variaci na odvěkou lidskou snahu uniknout vlastní konečnosti. Dorňáková vytváří svět, v němž se tragické a komické, všední a fantastické, banální a metafyzické setkávají s lehkostí, která nezakrývá, ale spíše zdůrazňuje existenciální tápání jejích hrdinů. Imaginativní bohatství románu je zároveň zdrojem půvabu i určitého rizika: množství motivů a symbolů místy zastírá jejich funkci ve významové výstavbě díla a oslabuje zamýšlený účinek.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 19/2026

Anna Dorňáková (1991) debutovala v roce 2022 novelou Hledání Olivera Phillipse (Malvern) a loni vydala ve stejném nakladatelství svoji druhotinu Berta. V obou knihách se autorka pohybuje na hranici mezi všednodenním a fantazijním světem – mnohdy nadužívané srovnání s magickým realismem by zde mělo své opodstatnění. Próza Anny Dorňákové se vyznačuje přirozeným prolínáním každodenní reality s fantazijními, snovými a pohádkovými prvky; zároveň ji charakterizuje hravost, grotesknost a vrstvení literárních a kulturních odkazů.

V románu Berta, popsaném jako rodinná sága rodu Kosů, jsou fantazijní prvky významnou součástí příběhu, přirozeně existují v proudu událostí. Je stejně samozřejmé pokuřovat v pokoji a poslouchat přes tenké stěny pomluvy sousedek jako rozmlouvat s mrtvým bratrem, nahlížet do hlubin vesmíru divadelním kukátkem a nedobrovolně sdílet byt s dravým ptákem. Zpočátku může hravá poetika románu Anny Dorňákové působit nahodile, postupně se ale odhalují symbolické významy skryté za fantazijními výjevy; někdy jasněji, jindy zastřeněji. Obraz nemoci jako parazita zrozeného z popela a usazujícího se v těle hostitelky je poměrně čitelný. Autorka ale vzhledem ke své zjevné erudici (nejen v oblasti literární, ale např. i výtvarného umění) výrazně využívá mytologickou symboliku (starořecké mýty, artušovské legendy) a odkazy k jiným literárním (Shakespeare, Poe, Austenová) i výtvarným dílům.

Příběhy jednotlivých členů rodiny Kosových se odvíjejí víceméně v chronologickém pořadí, jejich útržkovitá povaha, volná provázanost a minimální vztah rodinných osudů k událostem světových dějin či jakýmkoli společenským procesům však rozhodně neodpovídá klasické představě rodové ságy či rodinné kroniky. Vyprávění je soustředěno kolem střípků ze života postav, kolem způsobu, jak hrdinové ztrácejí své životy v honbě za letmo zahlédnutým smyslem, neopětovanou láskou, nenaplněnými očekáváními a nevyřčenými touhami. Román zalidňují postavy neschopné z různých důvodů navázat skutečné vztahy, ztracené ve svých obsesích – ve svých vlastních světech groteskní každodennosti, které se zdánlivě neprotínají; vracející a variující se motivy, obrazy a symboly však spojují jejich světy v jeden propletenec existence.

Opakovaně se v románu objevuje tematika hledání smyslu života a konečnosti lidského bytí, což implikuje už úvodní pasáž s citací ze Shakespearových sonetů: „pod kosou času jednou padne každý, jen ten, kdo plodí, může přežít navždy“ (s. 5). Představa neúprosného směřování člověka k zániku a potomstva, jež ponese do budoucna náš zářný odkaz, nabývá v románu Anny Dorňákové značně ironických rozměrů. Hrdiny jejího románu spojuje zejména osamělost, izolovanost a jakási nepatřičnost existence. Nejsou pevně zakotveni v konkrétním čase ani prostoru. Ačkoli románový čas lze na základě několika zmíněných časových údajů situovat někam do devatenáctého a první poloviny dvacátého století, jedná se spíše o evokaci představy „historické“ doby, v níž Percival Kos spoluzaložil První císařskou astronomickou společnost a Leopold von Amsel (aka Kos) „se zapsal do vojenské historie jako polní podmaršálek s největším počtem prohraných bitev per capita“ (s. 221). Ověřitelné dějinné události ani společenský vývoj nejsou nijak reflektovány. Implikované zasazení děje do minulosti se projevuje i ve zvoleném literárním jazyce a často slouží jako prostředek jazykového humoru.

Slavnostní snídaně na počest tetičky Abigail byla odbyta s poklidnou vážností, za distingovaného přežvykování ovocných košíčků a hovoru lehoučkého a nezajímavého jako bílkový sníh.
s. 149

Generace rodiny Kosových se v neurčitém, groteskním světě pohybují hnány touhou po smyslu, naplnění či poslání. V odkazu na mýtus o hledání grálu pátrá Percival (!) celý život po divadelním kukátku, kterým kdysi v dětství poodhalil podstatu bytí. Jak jinak než přes čočku divadelního kukátka se dá nahlédnout celé theatrum mundi? Nikdo z rodů Kosů však není schopen dosáhnout spokojenosti v přítomném okamžiku ani se dobrat hlubokých tajemství vesmíru. Nabízí se otázka, jaký smysl tedy má lidská snaha o zanechání vlastní stopy v univerzu či o pokračování rodu a co si vlastně z generace na generaci předáváme.

Dolíček na tváři mohl mít od babičky, která pořád plakala, nebo od dědečka, co se zřítil z děravé střechy. […] Kterému z dávných předků by však měl vrátit trojúhelníkovou prohlubeň nad horním rtem? Kterému špičatou bradu? Kterému pihu ve tvaru zvonku na levém spánku? Kterému z těch, co tolik prahli po nesmrtelnosti, že se po staletí ochotně množili v nešťastných svazcích, jenom aby jeden druhému, druhý třetímu, třetí čtvrtému a tak dál mohl předat sebe, svoji paměť a to jméno: Kos?
s. 187

Absurdita světa a lidského pinožení je v románu Anny Dorňákové popsána s jemným humorem a pobavením. Tendence k hravosti a experimentu se projevuje v mnoha rovinách, od jazykových hříček (např. už ve jménech postav Kos/von Amsel, Grim/Chmura) přes střídání různých žánrových poloh až po intertextuální aluze a výtvarné reminiscence. Próza je místy až zahlcena různými motivy a symboly (často se vrací např. motiv ptáka – ať už ústředního K/kosa, volavky, jestřába, papouška, či poeovského havrana) i mytologickými narážkami (Médea, Achilles, Narcis aj.). Velmi výrazné jsou odkazy k výtvarnému umění, s nímž má autorka profesní zkušenost – jedním z ústředních motivů románu je neznámý obraz Édouarda Maneta (podle popisu připomínající jeho portréty Berthe Morisot), ekfrastické pasáže hrají významnou roli např. v pohádkovém vyprávění o Severinu Ernestovi.

Román Berta lze číst jako groteskní variaci na odvěkou lidskou snahu uniknout vlastní konečnosti. Dorňáková vytváří svět, v němž se tragické a komické, všední a fantastické, banální a metafyzické setkávají s lehkostí, která nezakrývá, ale spíše zdůrazňuje existenciální tápání jejích hrdinů. Imaginativní bohatství románu je zároveň zdrojem půvabu i určitého rizika: množství motivů a symbolů místy zastírá jejich funkci ve významové výstavbě díla a oslabuje zamýšlený účinek. Pro čtenáře může být rozkrývání nepřeberných vrstev symbolů, aluzí a reminiscencí vítaným dobrodružstvím, hrou, která nevyžaduje nalezení jednoznačného interpretačního klíče, stejně jako důvodem knihu odložit. A záhadná Berta? Inu…

Vesmír je zelený beránek a všechno v něm má své místo.
s. 175

I Berta.

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna Dorňáková

    (1991) vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. V roce 2022 debutovala novelou Hledání Olivera Phillipse (Malvern). Její příběhy se odvíjejí na nejasně ohraničeném území mezi všední realitou, vzpomínkami, obrazy, sny a představami.
    Profil

Souvisí

  • Anna Dorňáková – Berta

    Surreálné obrazy z historie rodu Kosových

    Reflektuje Petr Nagy

    Anna Dorňáková svou druhou knihou na každý pád stvrdila, že na tuzemskou literární scénu v její osobě vstoupila nadaná a vskutku neotřelá autorka s neobvyklým citem pro jazyk i bujnou fantazií. Možná se od ní nedočkáme rozsáhlého románu – ostatně i obě její zatím publikované prózy se skládají z drobnějších fragmentů –, ale díky své osobitosti a uvedeným kvalitám rozhodně představuje vítaný, ač dosud pomálu reflektovaný přírůstek na poli současné české literatury.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 19/2026
  • Iva Hadj Moussa – Mořská Eva

    Nadechnout se pod hladinou

    Reflektuje Iveta Mikešová

    Přestože je výchozí situace hrdinky Evy více než neradostná (smrt blízkých, exekuce, odebrání dětí), setrvává Iva Hadj Moussa při ztvárnění jejího příběhu u své tendence k nadhledu a optimismu, grotesknosti a společenské satiře. Specifický je sklon k černému humoru a vytváření více či méně povedených bonmotů.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 13/2026
  • Jan Němec (ed.) – Na solar. Nejlepší české povídky od roku 1989

    Short story, big impact? Česká povídka po roce 1989 ve výběru Jana Němce

    Reflektuje Iveta Mikešová

    Antologie Jana Němce není, a navzdory titulu ani nechce být reprezentativním výborem – představuje jeden z možných průchodů nepříliš probádaným terénem (ojedinělým počinem je v tomto směru antologie české povídky 90. let, která vyšla v roce 1996 pod názvem Stopy blesku). Nelze pominout její pionýrské kvality a potenciál představit povídku mimo hranice v současnosti oblíbených tematických výborů.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 12/2026
  • Borkovcův vypravěč je pozorovatelem reflektovaně nedokonalým, nedůvěryhodným. Stále znovu ohledává svou schopnost odívat pozorované do slov, promýšlí vlastní psaní a současně nepopisuje pouze kvazi-skutečný svět, ale prolíná ho se svými vnitřními snovými krajinami, v nichž vážky požírají volavky, podivné ženy táhnou po zahradě rozsvícený stánek z celtoviny a kolem cest se válejí balíky mrtvých těl.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 6/2026
  • Alžběta Stančáková – Tvoje tvář s hebkým odrazem

    Arabesky pro (hyper)moderní dobu aneb Děkujeme, že jste se do nás pokusili vcítit

    Reflektuje Iveta Mikešová

    Při čtení mi opakovaně vyvstávala otázka „A dál…?“ Je nedořečenost a fragmentárnost v některých textech funkčním prvkem významové a kompoziční organizace, účelně provokujícím asociační hru se čtenářem? Pro mě tomu tak vždy nebylo, jakkoli budu další autorčiny prozaické či básnické knihy vyhlížet se zájmem a očekáváním.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 19/2025