Rup
Petr Janyška

Technikálie našeho života

V zájmu pravdy ale řekněme, že česká kotlina zrodila i surrealisty s jejich pojetím náhody, nepředvídatelnosti, snu a poetiky. Po pařížských byli asi nejpočetnějšími a nejčinorodějšími. A je pravda, že znám pár doktorů, kteří vám v ordinaci podají ruku, a že jsou učitelé, kteří dovedou vyprávět příběh. Jen je nepotkáte na každém rohu. A vždy vás mile překvapí.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 19/2026

Praha má prý skvělou městskou dopravu. Často je to tu slyšet s jakousi pýchou, jako by místní tramvaje byly něco jako Národní divadlo. Před pár dny se ale objevil výsledek ankety britského časopisu Time Out a Prahu mezi první dvacítkou nejlepší hromadné dopravy nenajdete. První byl Tchaj-pej.

Shodou okolností jsem tam nedávno byl a rozdíl je ohromný. Ve vlídnosti, čistotě, absenci jakýchkoliv čmáranic, kterými jsou pokryty stanice pražského metra i vnitřky některých tramvají. Na každé stanici tam jsou moderní, super čisté toalety, a zdarma. Na každé stanici jsem tam také viděl místnost pro kojící matky nebo stojánek, kde si můžete půjčit deštník, byla tam i šipka k nejbližšímu krytu. A další vymoženosti, kterými ta instituce ukazuje vlídnou tvář, jež jde vstříc potřebám člověka. Tak by město mělo vypadat.

Pražská doprava je skvělá v jedné věci, že jezdí na čas a že je spolehlivá. Tím to ale končí. Běžně se mi stane, že přiběhnu k tramvaji a ve chvíli, kdy se už už dotknu dveří, se řidič rozjede. Dělá to buď ze zlomyslnosti, nebo je tlačen nějakým harmonogramem, který ho možná pod hrozbou srážky z platu nutí přesně na vteřinu vyrazit ze zastávky.

Jako by smysl jeho práce spočíval v poslušnosti vůči božstvu ukazatelů, numer a parametrů, a ne ve službě lidem. Tak trochu Kafka. Jako by netušil (a asi mu nikdo na školení neřekl), že tu je pro lidi, ne pro nějaký vyšší systém. A že občan není jen otravný přílepek. Kdysi v Praze jezdil legendární tramvaják, který nastupující vítal do mikrofonu a řekl vždy něco milého, třeba i vtipného. Nějak už po něm není stopy a následovníka si evidentně nevychoval.

Když přijdete k doktorovi, najdete ho často zahleděného do počítače. Nepředstaví se, aniž by se na vás podíval, utrousí něco jako sedněte si a co vám je. Pohled má stále fascinovaný obrazovkou. Na konci vyšetření vyjede z tiskárny zpráva a třeba i recept, sestra ho vyjme a podá vám ho. Často zase bez jediného pohledu, téměř beze slova, rozhodně bez úsměvu. Odcházíte, nikdo vám nepodá ruku.

Za časů mladosti bylo vrcholem pýchy mít nějaký dobrý gramec a kvalitní reproduktory. A pár západních elpíček, která se sháněla všelijak. Když člověk přišel ke kamarádovi, řeč nebyla o tom, v čem je ta muzika, kterou vám pustil, jedinečná, co je tam hudebně zajímavého, ale většinou o parametrech jeho zařízení, o druhu jehly a beden. Technikálie nade vše.

Ilustrací par excellence tohoto technicistního a zároveň merkantilního pohledu jsou zprávy o prodeji nějakého uměleckého díla. Většinou jen kolik se za ně utržilo a na jakém místě hitparády ta cena je. Před pár dny nás měl ohromit titulek „Další světový rekord na obzoru. Van Gogh útočí na nejdražší moderní obraz“. Nic o plátnu samotném, nic o tom, jak ho Vincent maloval a proč zrovna tenhle výjev, nic o jeho technice, kompozici, barevnosti. Prý se může „zapsat do historie“ tím, že „může stanovit nový světový cenový rekord v oblasti moderního malířství. Cena se odhaduje na více než 180 milionů dolarů.“ Takže obraz má strhnout rekord, v tom má tkvět jeho jedinečnost.

Moje vnučka se ve škole měla naučit nazpaměť šedesát názvů minerálů a rozpoznat je. Známka potom záležela čistě na tom, jestli zná všechna ta jména a dovede je přiřadit. Nejjednodušší metoda pro test. Nikdo jim ale neřekl nic o symbolice toho kamení, o tom, že je v některých kulturách a některými lidmi považováno za nositele různých léčebných vlastností, ani o tom, že a proč často figuruje na starších obrazech, Přitom by to bývalo mohlo být tak zajímavé.

O čem to všechno svědčí? Češi, tedy především čeští muži, jsou fascinováni technikou, čísly, daty, takzvanou tvrdou vědou. Daleko míň pocity, psychikou, náladami, lidskými vztahy. Ty jako by neexistovaly, nebo byly natolik nevyjádřitelné a třeba i tabu, že se o nich nemluví.  A to ani nezmiňuju estetiku nebo nějaký poetický přístup k životu.

Česká škola ve své většině stále bazíruje na datech, chronologiích, vlastních jménech. Ale o vztazích, o příbězích, o tom proč a jak učitelé mnohdy nemluví. Možná o tom sami nepřemýšlejí, možná to považují za zbytečnost, která za to nestojí. A hlavně se to nedá měřit. V testech, kde zaškrtáváte výběr mezi třemi možnostmi, není místo pro emoce, pro komplikovanost příběhů. Ale když si spletete dvě data, je průšvih.

Ve společnosti byl tradičně obdivován muž, který sypal z rukávu čísla, data, numera. I když to vypadalo pedantsky, míval úspěch. Jak je chytrý, zná všechna ta data nazpaměť.

Z určitého pohledu jsme národem řemeslníků, kutilů. Souvisí to jistě nějak s tím, že Čechy byly už za mocnářství průmyslovou krajinou a že tady kvetlo strojírenství, obrábění, odlévání, šroubování. To vyžadovalo matematickou přesnost, která se vyjadřuje v číslech a v níž není místo pro emoce, pro psychologii.

Časy se mění, frézařů je stále méně a roste potřeba těch, kdo dovedou zvládnout interakce mezi lidmi, jejich psychiku a potřeby. Souvisí to i s proměnou mužského modelu, v němž převládala síla, výkon, vítězství, žádné slzy, žádná měkkota, žádné pochybnosti, neřku-li city. Kde byla božstvem technika, číslo. Pomalu se ukazuje, že mužská lidskost může být i v křehkosti, v nejistotě, v citovosti. V zájmu o osudy a potřeby druhého člověka.

V zájmu pravdy ale řekněme, že česká kotlina zrodila i surrealisty s jejich pojetím náhody, nepředvídatelnosti, snu a poetiky. Po pařížských byli asi nejpočetnějšími a nejčinorodějšími. A je pravda, že znám pár doktorů, kteří vám v ordinaci podají ruku, a že jsou učitelé, kteří dovedou vyprávět příběh. Jen je nepotkáte na každém rohu. A vždy vás mile překvapí.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Rup
    Petr Janyška

    Narcisti

    V zájmu nepříliš bohaté i zcela nebohaté většiny je, aby stát stál pevně na nohou a aby fungoval pro celek, tedy i pro ně. Je jejich jedinou obranou před narcismem miliardářů, včetně těch, kteří mají politické záměry. Je v zájmu většiny, aby ti, kdo pro stát pracují (a jsou mimochodem odměňováni ne jako v privátu, ale jen podle pevných tabulek), měli svou důstojnost, svůj status a byli kvalifikovaní.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 17/2026
  • Jenže když nic nepůjčíme, nikdo nepůjčí nic nám. Mimo jiné i proto se Praze po léta vyhýbají všechny velké mezinárodní výstavy putující Evropou a Češi za nimi jezdí do Vídně. Národní galerie teprve v minulých letech trochu otočila a ve Francii se začínají objevovat, mimo jiné i díky osvícené kurátorce, výstavy českých malířů.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 15/2026
  • Jednou mi vyprávěl lékař, který pracoval ve Finsku, jak tam na pohotovosti vymýšleli pojízdný stůl, kde by bylo na jedné hromadě vše potřebné pro rychlý zásah od příjezdu sanitky. Slovo v tom měl chirurg, anesteziolog a další doktoři. Zeptali se ale i paní uklízečky a ta řekla, ať ho trochu zvýší, aby se pod ním dalo vytřít. I její slovo mělo váhu. Říká se tomu týmová práce.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 13/2026
  • Podle letošního průzkumu STEM má 87 procent Čechů k Německu příznivý či víceméně příznivý vztah. Zároveň je ale jasné, že hazardérské strašení sudetoněmeckou kartou a Benešovými dekrety vždy na část obyvatelstva zabere. Bylo to vidět při prezidentské volbě, kdy ji Miloš Zeman perfidně vytáhl na Karla Schwarzenberga. A na ty teď zase cynicky míří SPD. Rozděl a panuj.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 11/2026
  • Jednadvacáté století utíká, jihovýchodní Asie se drasticky mění, Polsko pádí dopředu a má ambici stát se členem G20, klubu dvaceti nejbohatších států. Hlavním tématem české politiky je, zda lidé mají platit za televizi částku necelých tří kafí měsíčně. A dostupné bydlení stále kde nic tu nic. Takhle si tu žijeme.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 9/2026