Máte nejoblíbenější slovní druh? Pokud nemáte, nevadí, třeba na nějakého svého favorita ještě přijdete. V češtině se tradičně rozlišuje deset slovních druhů, které se dají třídit z hlediska významu na plnovýznamové a neplnovýznamové, z hlediska formy na ohebné a neohebné, a případně je lze z hlediska větné skladby přiřazovat ke gramatickým funkcím, které mohou ve výstavbě věty plnit (s tím souvisí strašák školních hodin češtiny v podobě určování větných členů). Každý z nich je něčím specifický (např. citoslovce tvoří celou výpověď jediným slovem, respektive zvukem) a pro plnohodnotnou jazykovou komunikaci nepostradatelný (třeba časoprostorové vztahy mezi entitami bychom sotva vyjádřili bez předložek).

Jak je mým zlozvykem, úvodní otázku jsem položil především proto, abych na ni mohl sám odpovědět. Není to sice tak, že bych měl všechny slovní druhy seřazeny v žebříčku oblíbenosti, ale jeden z nich mě již dlouho fascinuje víc než ostatní, a tak bych se mu chtěl trochu pověnovat. Jedná se o přídavná jména, pro něž se v lingvistice používá také termín adjektiva. Jejich teoretická vymezení a popisy se napříč jazyky i různými mluvnicemi mohou lišit, ale v zásadě vždy platí prostá poučka, že adjektiva vyjadřují vlastnosti, a to nejtypičtěji vlastnosti vztahující se k substantivům (podstatným jménům). Kromě formálních aspektů (v češtině jde zejména o dělení na tvrdá, měkká a přivlastňovací) lze adjektiva klasifikovat také sémanticky podle toho, zda daná vlastnost označuje kvalitu něčeho/někoho, anebo vztah k něčemu/někomu (do podtypů těchto skupin ani dalších možností kategorizace protentokrát zabředávat nebudeme). Ukázkovým příkladem prvého je dvojice dobrý a špatný, přičemž koncept kvality je zde nutné chápat šířeji, proto k těmto adjektivům – kvalitativním – dále patří slova jako velký, pomalý, hořký, mrtvý, veselý apod. Adjektiva druhé skupiny – relační – vyjadřují všemožně pojímané vztahy, a zahrnují tedy vlastnosti, které byly od něčeho odvozeny; příklady mohou být slova typu státní, lidský, letní, dřevěný, místní, borůvkový, mluvený atd. Tyto skupiny nemají vždy zcela ostré hranice a může mezi nimi docházet k přechodům. Což je skutečnost, kterou zmiňuji snad v každém vydání této rubriky, ale taková je prostě realita světa, a jazykové jevy v něm nejsou výjimkou.

Pro mě, jakožto člověka libujícího si ve významových nuancích a změnách, spočívá kouzlo přídavných jmen hlavně v tom, co napovídá už onen přívlastek přídavná – tedy v přidávání (etymologie latinismu adjektivum nás dovede dokonce k přihazování) významů ke slovům, s nimiž se pojí. Tato schopnost adjektiv ve výsledku ovlivňuje také je samotné. Běžně se totiž stává, že čím více ustálených spojení (kolokací) jedno adjektivum tvoří s rozličnými substantivy, tím více významů pak u něj bývá rozlišeno a popsáno ve výkladových slovnících. Jednotlivé významy sdílejí určitý společný základ, ale díky mechanismům metaforického přenosu může být z tohoto základu v různých kontextech zachováno či zdůrazněno vždy něco jiného. U velmi frekventovaných slov tyto drobné odstíny často ani nevnímáme jako samostatné významy, jejich odlišnost však lze odhalit při nahrazování daného slova jeho antonymy nebo synonymy. Podívejme se na příklad adjektiva starý. Zatímco významovým protikladem starého člověka je mladý, v případě starého domu je vhodnějším antonymem nový. Starými Římany se obvykle míní dávné obyvatelstvo antické říše spíše než současné seniorky a senioři v hlavním městě Itálie, staré vedení firmy je již bývalé, stará verze mobilní aplikace je neaktuální, stará známost je dlouholetá atd.

Právě subtilní víceznačnost mnoha adjektiv rozšiřuje možnosti jejich kombinování s vícero substantivy, neboť umožňuje chápat nově vzniklá slovní spojení obrazně, nikoliv pouze doslova. Čím více se takové spojení ustaluje v komunikaci, tím více jej bereme jako samostatnou lexikální jednotku s vlastním významem, který bývá něčím jiným než pouhým sémantickým „součtem“ svých částí. Souběžně s tím naopak v daném spojení ustupuje do pozadí původní význam adjektiva. A tak třeba při zmínce o psím počasí rodilí mluvčí nemusejí přemýšlet o psech a analyzovat, jak souvisejí s počasím, aby pochopili celkový význam. Na tomto jevu bývají založeny některé jazykové hříčky využívané např. ve vtipech či v poezii, ale je prakticky všudypřítomný i v běžném jazyce, kde si ho z logiky věci téměř neuvědomujeme. O to zajímavější může být pitvání adjektiv v některých zdánlivě všedních kolokacích.

Je lidskou přirozeností, že si téměř neustále utváříme názory na lidi, věci, události či jevy kolem nás. Názory vznikají na základě individuálního chápání a pojímání reality, a proto jsou oproti faktům subjektivní – vypovídají o tom, co si o něčem myslíme, nikoliv jaké to doopravdy je. Předpokladem formulování vlastních názorů je rozum, tedy schopnost myslet a usuzovat. Souvislost těchto dvou pojmů se propisuje též do frází jako „rozdávat rozumy“ nebo „tahat z někoho rozumy“, v nichž není řeč o racionalitě, ale o subjektivních názorech.

Mít rozum a názor je důležité (a v ideálním světě mají všichni jenom rozumné názory), když se ale podíváme na českou politiku, obojího je jako šafránu. Tedy, abych to upřesnil – málokdy v jazyce politiky nalezneme rozum a názor osamocené bez přívlastku. Protože jak ví všechny správné političky a politici (nebo aspoň jejich marketérky a marketéři), nejlepší rozum je ten zdravý, případně selský, a každý názor musí být silný. Zdravý a silný, to zní dobře. Naopak člověka s nemocným rozumem bychom raději hospitalizovali na psychiatrii a někoho se slabým názorem bychom pravděpodobně považovali za nespolehlivého nebo příliš snadno ovlivnitelného. Jak tomu ale s líbivými slovy a kolokacemi bývá, při jejich bezhlavém nadužívání dochází k inflaci a ztrátě jejich hodnoty, tedy původního významu.

Koncem června v Poslanecké sněmovně zaznělo, že klimatická krize se vyznačuje tím, že „v létě je horko, v zimě je zima, v noci je tma“. Kdo by s touto úvahou založenou na selském rozumu nesouhlasil? Možná právě sedláci, kterým toto rozumování nijak neochránilo úrodu před extrémními vedry. Anebo klimatologové, kteří před zrádným zdravým rozumem dávají přednost tomu vědeckému. Škoda že autorem onoho výroku je člověk názorů tak silných, že si za nimi bude stát až do konce světa. Pokud si tedy nevezme k srdci citát proslavený jiným klasikem české politiky:

Jen idiot nemění své názory.