Jako šéfredaktorka nakladatelství PROSTOR řídím vůz, který mi nepatří. A měla bych v něm dojet někam, kde budou všichni cestující spokojeni. Neovlivním, kolik stojí benzín, zato si můžu pohlídat rychlost a spotřebu. A styl jízdy. Můžu si vybrat, kdo pojede se mnou. Nabídnout svezení kousek cesty nebo až do cíle. Za všechno, co se ve voze stane, odpovídá řidič. Stěžovat si můžu jedině sama na sebe.

Letos na rodinné dovolené v Dánsku jsem měla v pronajatém domě pokoj jenom pro sebe. Dům stojí už mnoho desítek let na ostrově Fanø, je cihlový, s doškovou střechou, obklopený borovicemi a je překrásný. Když jsem si ukládala věci do komody, našla jsem v ní Lutherovu kostelní a domácí postilu z roku 1854. Nádherná bichle v kožených deskách s řemínky. Osahaná, očtená, na některých stránkách pokreslená od dětí. Hned jsem si vzpomněla na svou babičku, která byla vychovávaná v přísně katolické rodině. Takže když se zamilovala do luterána, prababička zakročila a poslala ji k tetě daleko od domova, ze Slovenska do Čech.

Moje babička vlastní pokoj nikdy neměla. Jejím rodičům před kolektivizací patřilo malé hospodářství, a protože dětí se jim narodilo šest, jejich nejstarší dcera musela zastat spoustu práce na poli a na zahradě. Tak si zařídila svůj pokoj tam. A vydržel jí celý život. Co mi paměť sahá, pečovali s dědou o zahrádku, zahradu, skleník, pěstovali ovocné stromy, keře, kytky, bylinky. I brambory. Když jsme za nimi přijeli na chatu, pokaždé nejdřív proběhla exkurze po zahradě: jabloně, rybíz černý i červený, meruňky, broskve, jahody. Nad obrovskými kvetoucími rododendrony srdce jásalo. Jednou babička vyplivla pecku a za několik let trhala třešně. Svatý Fiakr nad ní ani nemusel bdít, šlo jí to samo. Když měla hotovo, buď si pustila rádio a pletla, nebo četla detektivku. Formovala mě svou laskavostí a pracovitostí, smyslem pro humor a nadhledem. Četla si se mnou, povídala a vštěpovala mi, že co se naučím, to mi nikdo nevezme. Ajaj, babi, kdybys věděla…

Já bydlela ve vlastním pokoji od školky. Končila sedmdesátá léta 20. století a své království neměl každý, aspoň si nevzpomínám, že by se některá z mých kamarádek nemusela o pokoj dělit se sourozencem. Jedna moje kamarádka ho nemá dodnes, přitom by ho tak potřebovala! Tenhle čas, v němž nás nikdo nevyrušuje. Kde v klidu dokončíme myšlenku. Kde zavřeme dveře bez pocitu, že jsme tím někoho zanedbaly. Ženy si většinou takový pokoj nevybojují jednou provždy. Musí ho stále znovu vytvářet, vysvětlovat, proč ho vůbec potřebují, a nedovolit, aby se jim tam někdo vecpal.

Já si to bez vlastního pokoje nikdy neuměla představit. Nosila jsem si do něj knížky z knihovny, která stála vedle školy, četla jsem nepřetržitě od chvíle, kdy jsem se to naučila. Mauglí byl moje první platonická láska a virtuální realitu představovaly příběhy z potištěných stránek. Představivost jela na plné obrátky. Tomuhle pokojíčku, kde jsem měla klid, vděčím za mnohé. Možná i za to, že už sedm let mám na starosti ediční program nakladatelství PROSTOR.

Časem se do mého pokoje vmáčkl nějaký ten partner, pak manžel, první dítě, druhé. Poté, co se manžel odstěhoval a děti odrostly, takže už mají své vlastní pokoje, mám ten svůj zase jen pro sebe. Jenže už se mi nedaří užívat si ho s takovou bezstarostností. Pořád poslouchám, co se děje za jeho zdmi, doslova i obrazně.

Nakladatelství PROSTOR je na knižní scéně skoro čtyřicet let. Ve své pozici šéfredaktorky si především uvědomuju, za co všechno nesu odpovědnost: za lidi, za knihy, za termíny, peníze. Je toho dost. Ale nejsem na to sama. Mojí jistotou v PROSTORU je jeho zakladatel a majitel Aleš Lederer, kterému si můžu postěžovat i na to, co tady neprozradím. A stejně tak se můžu spolehnout na své kolegyně a kolegy, externisty, prostě všechny, kdo v tom jedou s námi. A díky tomu, jakého mám šéfa, se v redakci s bojem o svůj prostor nepotýkám.

Do práce jsem naplno nastupovala po delší rodičovské, starší syn už chodil do školy, mladší byl ve školce. Měla jsem poklidně navázat na práci svého předchůdce, který řídil program nakladatelství skoro třicet let. Jenže sotva jsem se na podzim 2019 rozkoukala, přišel první covidový lockdown, po něm druhý. Covid byl jedním z nejhorších období v mém životě. Dopoledne online výuka s prvňáčkem a třeťákem, odpoledne a večer práce. Nejistota, stres, strach. Celou tu dobu jsme v PROSTORU nepřestali vydávat knihy. A jen co jsme se trochu vzpamatovali, napadlo Rusko Ukrajinu.

Co si počít s celoplanetárními průšvihy? Sotva stačím na svoje vlastní… A tak mám pocit, že dobrá kniha je jednou z mála jistot, na které se lze spolehnout. Knížky mi pořád dávají smysl, i když čtenářů prý ubývá. Kdoví. Kéž bych mohla odfouknout kouř nad čarodějným kotlíkem a nakouknout do budoucnosti! Spoléhám na lidi, které mám kolem sebe. Doma i v práci. A nedám na ně dopustit. Je těžké správně se rozhodovat a být fér na všechny strany. Dobře počítat. Dobře odhadnout výši nákladu, určit prodejní cenu, když už máme vybraný titul a uzavřenou smlouvu na vydání. Pohlídat termíny, vymyslet skvělou obálku, propagaci. Rozdýchat nepoučenou kritiku od kohokoli, kdo má hlas na sociálních sítích. Ach jo. Naštve mě, když mi vyhlídnutou knihu vyfoukne jiný nakladatel. Co mě štve hrozně moc, je to, jak rychle běží čas. Pořád se peru o každý jeho kousek – a občas se špetkou závisti sleduju své kolegy, kteří vedle šéfování provozu ukrajují dlouhé kilometry na kolech nebo v běžeckých botách a k tomu jakoby mimochodem zvládnou další projekt, který s jejich prací ani nesouvisí. Jak to dělají? Kdo všechno jim pomáhá? Ale možná že sousedova tráva je prostě vždycky zelenější a nakonec s tím bojujeme všichni: hledáme a snažíme se uhlídat hranici mezi prací a soukromím, přijít včas domů, neodpovědět na každý e-mail hned. Zvládnout výjimečně i dotěrné a obtěžující fanoušky, kteří jsou schopni autora pronásledovat kvůli podpisu do deníčku až na toaletu, přestože jim už několikátou hodinu vysvětlujete, že jim to k ničemu nebude.

Ale přes tenhle každodenní kolotoč je tolik věcí, které mi dělají radost, a na ty se chci soustředit. Setkání s lidmi, kteří mě inspirují svou prací i soukromím. Letos přijel do Prahy nositel Nobelovy ceny za literaturu Abdulrazak Gurnah, jehož romány česky vydáváme. Svou práci a téma kolonizace bere smrtelně vážně. Zároveň má obrovský smysl pro humor a umí si nastavit pevné hranice. Abdulrazak Gurnah zásadně podepisoval pouze knihy a nikdo ho nepřinutil, aby mu podepsal fotografii, natož deníček nebo list papíru.

Jsem spisovatel, ne popová hvězda,

vysvětloval trpělivě. Mezi lidmi, kteří ho přišli kratičce pozdravit a nechat si podepsat jeho romány, bylo dost takových, co přišli se dvěma, třemi, ba i pěti knížkami. Sice s povzdechem, ale podepsal všechny. Později nám jeho žena prozradila, že jeho britský nakladatel ho jednou nechal v kuse podepsat stovky knih – tehdy si uhnal zánět šlach a dlouhou dobu neudržel propisku v ruce. Proto už si dává pozor.

Zato Craig Brown, autor nevšedního životopisu britské panovnice Alžběty II., se po besedě s překladatelem Michaelem Žantovským před nabitým sálem plným řehtajícího se publika podepsal klidně i na kelímek od kafe. Když jsem jeho manželku nenápadně upozornila, že Mr. Brown nemusí podepisovat každý ubrousek, jen s úsměvem opáčila:

Let him be, on si myslí, že je Paul McCartney.

Prostě Beatles, o těch taky napsal knihu.

Pestrost literárního provozu je prostě někdy nádherná a jindy nesnesitelná. A nakonec je stejně potřeba přijmout odpovědnost za každé jednotlivé rozhodnutí, která dnes a denně dělám, a umět je obhájit. Nebo uznat, že jsem něco udělala blbě, a zkusit to napravit. Nebo se s tím smířit a poučit se. Sirotkova teta Kateřina by mi určitě připomněla, že není na světě titul ten, aby se zavděčil lidem všem. Na základní škole jsem měla předplacené Ábíčko. Vystřihovala jsem si všechny články o přírodě, lepila jsem si je do velkého sešitu a představovala si, že až vyrostu, bude ze mě mořská vědkyně, která porozumí velrybímu zpěvu. Pořád ho nikdo nerozluštil. Snad tu budou velryby i v mém příštím životě. A knížky taky.