Po debutu Poslední léto přichází Dorota Ambrožová (1992) s prózou Naháčci, která – podobně jako autorčina prvotina – sází na komorní rozsah a intenzivní soustředění na prožitek, tematicky i výrazově je však podstatně koncentrovanější a radikálnější. Text, který původně vznikl pro rozhlasovou platformu, si i po přepracování do knižní podoby uchovává jistou epizodičnost, jež se stává jedním z jeho určujících rysů. Ambrožová zde nabízí naléhavý, místy až znepokojivě otevřený záznam mateřské zkušenosti, který balancuje na hraně mezi autofikcí, esejí a deníkovým zápisem – a právě tato nejednoznačnost je zdrojem jeho síly i slabin.

Už od prvních stran je zřejmé, že autorka neusiluje o vyvážený obraz mateřství, ale o jeho krajní, vyhrocenou podobu. Vypravěčka, zjevně těsně spjatá s autorskou zkušeností, se ocitá v sevření chronické únavy, nespavosti a pocitu existenčního přetížení. Paradoxně však text, který tematizuje vyčerpání, působí stylisticky svižně a energicky, jeho rytmus jako by vzdoroval fyzickému i psychickému stavu protagonistky. Právě v této tenzi mezi obsahem a formou se rodí jedna z nejpůsobivějších kvalit knihy – naléhavost, která není dána pouze sdělovaným, ale i způsobem vyprávění.

Ambrožová tematizuje mateřství jako zkušenost hluboce ambivalentní – jako prostor něhy i frustrace, naplnění i ztráty. Vypravěčka se ocitá v situaci, kterou lze číst jako exemplární střet individuálního života s normativními očekáváními společnosti. Její postava je do značné míry formována strukturami, které lze bez nadsázky označit za patriarchální – rozdělení rolí v rodině, ekonomická závislost, předpoklad, že péče o děti náleží primárně ženě. Manžel pracuje a vydělává více, a proto se péče o domácnost stává její „přirozenou“ odpovědností, i když by sama preferovala jinou distribuci rolí. Ambrožová přitom tuto situaci neprezentuje jako výjimečnou, ale jako strukturálně podmíněnou, téměř samozřejmou – a právě v této samozřejmosti spočívá její tíha.

Jedním z nejvýraznějších motivů knihy je nespavost, která postupně přerůstá v existenciální problém. „Trápí mě dlouhodobá nespavost způsobená strachem z nespavosti“ (s. 45), konstatuje vypravěčka v jedné z klíčových pasáží. Insomnie zde není pouze zdravotním stavem, ale symptomem širšího rozpadu rovnováhy – mezi tělem a myslí, mezi individuální potřebou a vnějšími nároky. Motiv počítání, který se vrací v různých variacích („Počítám tak dlouho, že bych se mohla dopočítat nekonečna“ – s. 44), působí, jako by šlo o marný pokus uchopit čas, který se v mateřství zároveň vleče i zrychluje.

Významnou roli hraje také figura souseda, který si opakovaně stěžuje na hluk vycházející z bytu nad ním. Ambrožová tento motiv rozvíjí do pozoruhodné stylistické i významové roviny. Vypravěčka k sousedovi promlouvá ve druhé osobě, čímž se konkrétní konflikt proměňuje v obecnější výpověď. „Ty“ zde neoznačuje pouze jednoho člověka, ale stává se zástupným adresátem širší skupiny – těch, kdo nemají zkušenost s rodičovstvím a nedokážou (či nechtějí) porozumět jeho nárokům. Vzniká tak latentní spor mezi světem matek a „těmi ostatními“. Ambrožová přitom tuto opozici nevyhrocuje moralistně, spíše ji nechává vyvstat z konkrétních situací, ve kterých se míjejí očekávání a zkušenosti.

Text je zároveň výrazně intertextuální. Opakované odkazy k biblické rétorice vytvářejí zvláštní napětí mezi tradicí a současností. Vypravěčka, která vyrůstala ve věřícím prostředí, se k této tradici vrací ironicky i vážně zároveň. Když konstatuje, že „starozákonním údělem matek je utrpení“ (s. 54) a že se za tisíce let mnoho nezměnilo, otevírá tím otázku kontinuity narativů, které formují naše chápání mateřství. Náboženský jazyk zde neslouží jako dekorace, ale jako prostředek, jak artikulovat zkušenost, která se zdá být starší než její současné společenské rámce.

Z formálního hlediska se Naháčci v druhé polovině zřetelně fragmentarizují. Jednotlivé motivy a tematické linie se tříští, text přechází od obecnějších úvah k vysoce intimním, místy až deníkovým zápisům. Lze tušit, že tato struktura souvisí s genezí díla, původní rozhlasový formát je rozšiřován a přeskupován do knižní podoby, což někdy vede k pocitu, že jednotlivé části spolu drží spíše volně. Na některých místech jako by text hledal svou definitivní podobu a spojoval úseky, které k sobě tematicky patří, ale kompozičně se jen obtížně sjednocují. Tato roztříštěnost však zároveň odpovídá samotné zkušenosti, kterou kniha tematizuje: mateřství zde není souvislým příběhem, ale sledem přerušovaných, často nesouměřitelných momentů.

Právě zde se však otevírá i poněkud problematická rovina knihy. Ambrožová se pohybuje na hraně mezi sdílením a obnažením, mezi literárním tvarem a bezprostřední zpovědí. Větší část textu lze číst jako univerzálně sdělitelnou zkušenost, která – byť ukotvená v konkrétní situaci – přesahuje individuální rámec. V určitých pasážích se však text uzavírá do natolik osobní roviny, že vyvstává otázka, komu je vlastně určen a co čtenáři nabízí. Autorka sama reflektuje omezenost sdílené zkušenosti (s. 90) – čtení cizích příběhů může poskytnout rámec, nikoliv konkrétní návod. Naháčci tuto ambivalenci nejen tematizují, ale i ztělesňují.

Zvláštní pozornost si zaslouží také motiv ekonomického tlaku, který se v textu opakovaně vrací. Vysoké náklady na život, nutnost pracovat, nerovnoměrné rozdělení příjmů, to vše vytváří kontext, ve kterém se mateřství neodehrává jako čistě soukromá zkušenost, ale jako součást širšího socioekonomického systému. Rozhodnutí vrátit se do práce, které nakonec přispěje ke stabilizaci vypravěččina stavu, tak nelze číst jen jako individuální řešení, ale i jako určité „zadostiučinění“ logice systému, který od jedince vyžaduje produktivitu i v situaci, kdy jeho kapacity dosahují limitu.

Název Naháčci, odvozený od dětské gumové hračky, zůstává v textu spíše latentní, přesto však nabízí interpretační klíč. Může evokovat jak bezbrannost a zranitelnost, tak i určitou redukci lidské bytosti na manipulovatelný objekt. V kontextu knihy, která tematizuje tělesnost, péči i ztrátu autonomie, působí tento motiv jako tichý, avšak významově nabitý refrén. Ambrožová svou prózou nepřímo vstupuje i do aktuální společenské debaty o mateřství a reprodukci. Její text může na první pohled působit jako radikálně demytizující, místy až odrazující, mateřství zde není idealizováno, ale ukázáno v jeho nejtěžších podobách.

Takové čtení by však bylo reduktivní. Naháčci nejsou „varováním“ ani „reklamou“ na určitý životní styl, ale pokusem zachytit jednu z mnoha možných zkušeností v její plné intenzitě. Právě v tom spočívá jejich hodnota i riziko – čtenář je vystaven extrémní podobě reality, která může být zároveň pravdivá i nereprezentativní.

Pozoruhodný je i závěr knihy, v němž se objevuje náznak možnosti dalšího mateřství. Po sérii vyčerpávajících zkušeností působí tato otevřenost překvapivě, nikoliv však nutně rozporně. Spíše ukazuje, že mateřskou zkušenost nelze redukovat na jednoznačný soud, protože i to, co je v daném okamžiku prožíváno jako krajní zátěž, může být zpětně reinterpretováno v jiném světle. Ambrožová zde nenabízí syntézu, ale spíše potvrzuje neuchopitelnost tématu, ke kterému se vztahuje.

Naháčci jsou kniha, která zaujme především svou naléhavostí a ochotou jít na hranici sdělitelného. Ne vždy se jí daří udržet kompoziční soudržnost a ne všechny její části mají stejnou literární sílu. Přesto jde o text, který v současné české próze působí výrazně a autenticky. Ambrožová ukazuje, že mateřství – jakkoliv často tematizované – zůstává zkušeností, kterou nelze vyčerpat ani zobecnit. A právě v této neukončenosti, v otevřenosti různým „možnostem jednoho mateřství“, je největší přínos její knihy.