Nic není otázkou života,
          zato vše otázkou smrti…
                             Ivan Diviš

Na opuštěných místech podél zrušené trati
obrostlé narezlým borůvčím a hluchavkami
podél trati vinoucí se mezi šedivými habry
a bahnem odkališť podél rozeschlých pražců
ohryzávaných koloniemi rudých mravenců
na místech kam se chodím procházet sama
a ráda potkávám občas bledý stín nejdřív jsem
myslela že je to můj stín že ho vrhám já a on
mě doprovází ochraňuje hlídá mé kroky dává
pozor abych nešlápla na jedovatého hada ale
slunce viselo na bílé obloze přímo proti mně
za svým stínem bych se musela otočit tenhle
mi kráčel v ústrety spíš povlával než kráčel
země se sotva dotýkal jako by ani nepodléhal
gravitaci ne nemohl to být můj stín došel až
ke mně na jeho beztváři jsem uviděla úsměv
strnulý a o dost výš než tam kde bývají rty byl
v místě očí trochu zkřivený řeklo by se škleb
nebo úsměv vidoucího leč marný

Neboť co z viděného lze předat člověku
jenž dohlédne sotva na obzor?

Ten stín se mě neptá jestli se smí připojit
postaví se mi po bok srovná svůj krok s mým
a kus cesty jde se mnou nemluví o bohu jako
jiní aby ukázali svou hloubku nemluví o něm
nikdy vypravuje mi příběhy bezejmenných lidí
kteří nikoho nezajímají a dětí co nepláčou ale
vyjí jeho hlas je mi povědomý slyším v něm
táhlý spodní tón který nezaznívá ve slovech
vyslovených ale pouze ve slovech napsaných
je tónem knihy jež mluví hlasem svého autora
Ten hlas chvílemi průsvitní a chvílemi temní
oslní mě zářivým odleskem jako hladina vody
přiblíží se a vzápětí se vzdálí není to váhání
strach to taky není jen živelný rytmus pohybu
mořských vln mezi mnou a jím je neviditelný
útes tak prudce a náhle se hlas zarazí zadrhne
postupně ztichne zmůže ho pláč

Stín slzy spolyká nadechne se a vypravuje dál
na pokračování vypravuje o státní mašinérii
která na sebe bere funkci přirozeného výběru
a zbídačuje vlastní obyvatelstvo o městském
divadle proměněném v plynovou komoru taky
o masakru v základní škole ostatky některých
dětí se nikdy nenajdou o hrůze obětí únosů
a dočišťovacích akcí o kruté hladovce sirotků
kteří jen chtěli svůj chudý sirotčinec zachránit
před privatizací

Vypravuje o hnutí vrácenek o hnutí matek
plných zoufalství matek vracejících ubohou
almužnu za smrt svých synů přímo prezidentovi
Vypravuje o administrativní rezervě kdy hlasy
těch kteří nepřišli k volbám použije vládnoucí
moc za pomoci nikým nevolených volebních
komisí jak a pro koho se jí zachce

Vypravuje o řízené demokracii doprovázené
řízenými teroristickými útoky vypravuje mi
o zemi kde zítra kdysi znamenalo již včera…

Zmůže mě pláč nemám sílu to doposlouchat
všechno ve mně se proti tomu vzpouzí nemám
sílu vstřebávat svědectví o mocenské zvůli
a zločinech na nejvyšších místech copak není
jiná perspektiva? ach jak dětinské přání! copak
nelidskost vytvářená lidmi nikdy neskončí?
Kdykoliv o ní zaslechnu projde se po mém těle
mráz a kůže mi zbělá jako mrtvole zacpu si uši
hlas neutichne musí být někde uvnitř mě někde
zkraje pod lebkou mám nutkání udeřit hlavou
o zeď rozbít si ji dřív než ji přijdou rozbít jiní
rozbít si ji na padrť udeřím ale hlas neutichne
udeřím znovu – ještě zesílí

A za ním
za tím hlasem se spodním tónem napsaného
slova v chladném říjnovém šeru choulí se
prokřehlá anna stěpanovna ta anna z výtahu
anna zastřelená anna kanárek anna něčí žena
anna od novin anna deník ruska anna mazepa
anna politkovská

~ ~ ~

Pokaždé když dovypráví
má se k odchodu někam spěchá kam asi může
stín tak spěchat jestliže bytost která jej vrhá není
Kdybychom se potkaly dřív řekla bych počkejte
anno kam ten spěch nechoďte ještě domů nic
dobrého vás tam nečeká jestli půjdete nejezděte
výtahem někde se zdržte u přátel nebo se jděte
projít dolů k řece jeden muž má dnes narozeniny
nedopřejte mu aby je slavil dvakrát ale vy byste
neposlechla vaším údělem je přežít v podmínkách
které vám nadělil osud

Tak jste to přece říkala a tajné služby
vás nespouštěly z očí

Kdybychom se potkaly dřív a nejen v téhle
stínohře z níž se brzy vytratíme řekla bych
anno podmínky osudu nebývají příznivé už
jednou vás chtěli otrávit vzpomeňte si bylo
to v letadle čaj se zařezával do žaludku jako
žiletka dostala jste se z toho se štěstím nebe
poslalo všechny své anděly žádný nechyběl
Tady na zemi o tom neměl nikdo tušení ale
poslyšte anno v takovém zástupu přicházejí
andělé jen jednou podruhé už netrefí cesta
bývá zavátá pískem a písek je spolehlivější
než zátarasy a pak co je to vůbec osud kde
sídlí má honosný dům kam si zve návštěvy
nebo je raději sám na větrných pláních kde
se rozplývá v nic?

Takhle podivně jsme spolu rozmlouvaly
ona o osudu svém i druhých a já poněkud
vyhýbavě o osudu který nelze uchopit snad
za to zase mohl ten skepsí ostřílený skeptik
kdesi hluboko ve mně ohlašoval se pokaždé
když ho bylo nejméně třeba ale pro annu byl
cizincem někým komu nasloucháme pouze
ze zdvořilosti ve skutečnosti však necháváme
jeho slova volně plynout do ztracena a ono
ztraceno to nehmotné projasněné ztraceno
je jen terminus technicus pro porozumění
odložené na jindy

A pak v jednu chvíli mě její stín naposledy
celou prostoupil a já jsem osaměla bylo to
tak rychlé a nečekané přitom očekávatelné
osaměla jsem ve světě který je taky úplně
sám a představovala si jaké by to asi bylo
kdyby anna nesla svou urnu s cinkajícími
vyznamenáními ke kremelské zdi jako těch
šest státníků za pětiletky pompézních pohřbů
Jaké by to bylo cinkat jimi? bylo přece čím
o novinářská ocenění neměla nouzi avšak
pod zem trojekurovského hřbitova odešla
potichu bez cinkotu a pro moje oči jenom
pro ně skvěje se na jejím náhrobku nápis:
Opři se o svůj vlastní stín ten můj už tě
neudrží

A pro oči ostatních pro oči těch několika
kteří ji doprovodili na její poslední cestě
tam od té doby kvete kámen

~ ~ ~

Opírám se o svůj vlastní stín a nevím
co dál vím jen že její vraždou nic nekončí
další budou následovat uběhne měsíc a okna
domů v ulicích londýna odzrcadlí holohlavý
stín ubírající se na věčnost kam jeho noha
stoupne tam stoupne radiace být bývalým
důstojníkem tajných služeb a zabydlet se
v emigraci není legrace najdou si vás všude
vystopují kudy jste se pohyboval kdekoliv
necháte kabát na věšáku chvíli bez dozoru
najdete v kapse miniaturní slizké embryo
z kterého se nikdy nestane plod že se jedná
o výstrahu pochopíte později v okamžiku
kdy si na něj sáhnete poprvé vydáte zvuk
utrženého plechu hnaného větrem

Na břehu temže vás předjede taxík přibrzdí
vystoupí z něj dva staří známí a pozvou vás
do baru objednají sushi přečtou nahlas něco
z novin shledání po letech bývají zpočátku
rozpačitá později se konverzace uvolní milé
univerzální úsměvy se chopí iniciativy co jíte
přestanete vnímat nic vám nebude připadat
divné dokud vám nezačne dřevěnět jazyk

Teprve krátká procházka na vzduchu
vám udělá dobře…

Jmenuji se alexandr valtěrovič litviněnko
a jsem zběh narodil jsem se ve voroněži rád
na to město vzpomínám kontrarozvědka mě
naučila rozpracovávat nepřátele i přátele ani
moje rodina si přede mnou nemohla být jistá
pak jsem začal dostávat rozkazy které byly
v rozporu se zákony uspořádal jsem tiskovou
konferenci a tam to všechno řekl vážně jsem
byl tak naivní zatkli mě odvezli do lefortova
a nechali hnít v cele cela páchla smrtí noc co
noc mi zatloukali do hlavy hřebíky a ráno je
zase vytahovali pořád se mi ten pocit vrací
Když mě soud osvobodil nesměl jsem opustit
zemi ale já ji opustil tak jsem teď tady a je mi
špatně moc špatně sotva stojím na nohou můj
žaludek neudrží jediné sousto ve střevech mě
mrazí jako by v nich hořel ledový oheň někam
mě vezou asi někam do nemocnice nemocniční
pokoj páchne smrtí nemám žádné vlasy neví se
co mi je nebo mi to neříkají

Víte sašo neměl jste chodit na žádné sushi
měl jste si dát raději pizzu za rohem dělají
pravou italskou a měl jste tam jít úplně sám
takhle jste spustil řetěz událostí které převrátí
svět naruby a určí jeho směřování na dlouhá
desetiletí dopředu

K čemu sakra byla ta vaše konverze k islámu
když se k vám andělé kvůli ní nemohli dostat?

Ubíráte se na věčnost celý rozežraný zevnitř
jméno svého vraha na zdřevěnělém jazyku
zkoušíte jím pohnout marně chcete to jméno
zakřičet do tváře někomu z těch bílých plášťů
kteří se nad vámi sklánějí a kontrolují jestli
ještě dýcháte jestli jste naživu

Nikdy jste nebyl naživu víc než na prahu
smrti sašo a jméno toho kdo si ji objednal
křičíte dodnes