Na tahu

Mimořádně vlhký březen,
v zahradě rozkvetl déšť,

ranní mlhou z města L. do města M.
odešla zpráva.

Vážený pane c. k. poštovní expediente,
Váš dům je opět připraven,
trávník položen v původním rozsahu,
všechny věci jsou zpět na svých místech,
záhony kolem domu osázeny růžemi a bílou čemeřicí,

můžete přijet, čekáme zde na vás,
pan nadlesní se také neobyčejně těší
a nechává pozdravovat,
partii máte od předminulé války
stále velmi nadějně rozehranou.

Jste na tahu.

Povodeň

Arques

Řekou se brodí srny.

Nad střechou krouží hejno pěnkav.

Les vplouvá okny.

Na louce vítr sází ryby.

Odněkud

Kamkoliv jdu, mraky jsou mi v patách…

Odněkud z knihy hustě prší,
papír sákne vodou, hřbet se vlní, těžkne.

Nádražačce v Holubicích vlhnou punčochy,
červená lodička se jí vyzouvá při každém kroku,
když mává na rychlík do Prahy, modrý svetr jí visí z natažených paží
a táhne ji zpět do místnosti s orosenými okny, do tepla
k panu poštmistrovi, který otevřel láhev ořechovice
a zapálil u kanape svíčku.

O kousek dál za Jihlavou v kalužích těžkne sníh,
srny také těžknou a mizí v nesklizené řepce,
mizí v máslových tuřínech,
mizí skály porostlé mechem i les,
déšť škrtá celý vlak, okna, bílý dům u trati,
dnešek mizí, kamsi odplouvá, odplouvá pole, srny,
lodička nádražačky, modré oči pana poštmistra,
až zbude jen nekonečně hluboký rybník
plný všeho, co bylo, ze kterého zmatený porybný
zítra vyloví karase se stříbrnými šupinami
a okem velkým jako měsíc.

Kočka

Kočka prochází plotem,

dokonalost prolíná nedokonalostí

v jednom jediném
okamžiku

slunce sbírá z cesty březové listí,

sype ho zpátky na stromy.

Možná mě někdo

Možná mě někdo miluje,
možná mě někdo hledá

a neví, jak to říct,
jak vyrýt vzkaz do březové kůry,
sypkého pískovce, do opěradla školní židle.

Raději zapálí dům,
vsadí všechno na oheň
a rozsvítí noc kartonovým krovem.

Hledám tě, miluju tě,
čekám tu na tebe,
budu stát poblíž s černýma rukama
a hořet jako makové pole.

Nedočkavě.
 

Konec mraku

Musíš dojít až na konec mraku,
zhruba tam, kde padá voda,
a pak stéct do údolí,
nad řekou zašustit větvemi,
poplašit spící ptáky.

Padnout a poslouchat.

Uslyšíš tmu vemlouvat se noci,
dobývat se do domů a opatrně otáčet klíčem v zámku,
našlapovat po parketách.

Musíš dojít až na konec dne,
zhruba tam.

Vrznutím vzkřísit les.

Kde jsi?

Stopy vedou do lesa
a na zítra už hlásili mráz.

Jdeš do hor říčním korytem proti směru řas,
kloužeš po kamenech,

nebo tě vsáklo údolí a schovalo
pod skalním převisem?

Šel jsem po tvých stopách a vrátil jsem se zpět
na stejné místo, znovu a znovu, jako v černém snu.

Stojím tu, zmatený, mé kroky podivně podobné
těm tvým, stojím tu, v tvých mělkých stopách,

na břehu řeky.

Sněžilo tak málo

I.
Sněžilo tak málo,
že každá vločka měla své vlastní jméno.

Les byl promrzlý a podivně mlčel.

Den se vlekl.

II.
Po cestě k lesu
jsem vlekl za ruku svůj stín
stejně tak, jako on vlekl mne.

III.
Strážný dopil čaj a vzhlédl.
V odrazu okna pohlédl na cizí tvář,
bílý vlas mu zasvítil v oku jako zjevení.

Alabastrovou vázou na římse
se rozběhla puklina
a obarvila vše malachitovou zelení.

Domácí úkol

Žáci vypěstovali 10 dýní hokaido,
desetinu darovali paní školnici,
která je občas zalévala dešťovou vodou,
třetinu ze zbytku darovali
do školní jídelny, kde pan Nowak
vytrvale udržoval středně velký plamen,
přikládal do kamen
březová polena s papírově tenkou kůrou
a v pauzách četl román o morové epidemii
na fiktivním ostrově v Adenském zálivu.

Kolik dýní ještě musí uzrát,
aby žáci v páté lavici u okna
během odpoledního vyučování
usnuli v prohřátém pruhu světla,
které do lavic vrhá okno paní Weissmüllerové
z přízemního bytu prvorepublikové vily
s krémově bílou omítkou v Jasmínové ulici?

Odpovězte básní v jambickém rytmu
ve stylu japonských básníků z doby Heian.
Použijte slova a čísla příslušná vašemu věku.

Loupání broskví

Broskve je nejdřív potřeba oloupat,
dostat se k tomu pulzujícímu, měkkému,
ke sladké dužině, k jádru,
vše pečlivě oddělit, aby marmeláda byla hladká,
aby měla barvu habrového listí koncem října.

Teď stejně loupeš tuhle nachovou knihu,
svlékáš ji trpělivými pohyby rukou
jako šátek při tanci, stránku po stránce,

písmeno po písmenu,

loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.